Slunce hřeje, květiny a stromy kvetou a neuvěřitelně voní, ptáci zpívají, včely bzučí a v nás se probouzí touha žít. Jaká touha žít, vždyť žijeme – to je zkrátka tím jarem, to je přeci jasné, jako každý rok po zimě všechno ožívá. Jakmile budu mít chvilku, půjdu do přírody.
Ale možná pod tím povrchním zhodnocením vašeho pohledu z okna cítíte, ach jo, ještě něco jiného… Jako kdybyste očekávaně zareagovali, zahráli svou repliku, ale jediné, co se dostavilo, resp. stále přetrvává, je pocit prázdnoty. Nikdy jste to neřešili. Neuvědomovali jste si ho. Proč teď? A co to vlastně je? A proč to pořád sílí a jsem z toho nervózní? Takovéto věci přeci nejsou důležité, jsou to vlastně nesmysly, důležitý je rozum (a výkon a rychlost a velikost a důležitost…). Co se to děje? Přeci již mám nemalé zkušenosti, vzdělání, postavení, místo v životě, vím, co se má a co ne, mám životní „pojištění“, jsem zodpovědný, slušný člověk… Matně si vzpomínám, že vloni jsem cosi podobného cítil také, ale zvládnul jsem to potlačit, co s tím jiného… Sice během doby se občas vynoří jakýsi nesrozumitelný pocit, že mi něco uniká, ale nechápu, co by to mělo být, všechno dělám správně…
No, a co takhle, přátelé…
To, co bylo, být mělo a to, co být mělo, bylo. Nic vám neuteklo, nemohlo. Byly to jen kulisy, díky kterým jste procházeli tím, co vaše duše právě potřebovala ke svému zrání.
Máte odšlapáno, odehráno, odpracováno, odžito… Nikdo se vás neptal, jestli chcete hrát. Zkrátka jste byli do hry vhozeni. Role jste se učili za pochodu. A přes role své pseudohodnotě.
A najednou vám dojde, že je možná všechno jinak. Že to opravdu byla hra. A že už hrát nechcete. Že vlastně vy nejste vy.
Začínáte si uvědomovat každou chvilku života. Dochází vám, že jediné, co máte, je to uvědomění. Jste to vy. Že nejde o nějaký „vyměřený“ čas vaší pouti zde. Že ten čas – to je ten úder srdce napříč věky. Že nejde o kvantitu, ale o kvalitu.
A zcela zřetelně začínáte cítit, že to možná všechno chcete jinak. Že máte sílu, kterou jste si nikdy neuvědomovali. Že máte potenciál. Že nemusíte být všude či mít všechno. Že vám nic neuteče. A že máte zlatý grál – a tím je vaše schopnost se rozhodovat. Neboli – určovat si, čemu věnujete svou pozornost, svou energii. Tím totiž tvoříme. Ať už vědomě či nevědomě – ať už něco, co chceme nebo nechceme. A to je náš nejmocnější nástroj. Ale jako s ohněm, informacemi, internetem a spoustou dalšího – MY musíme určit, co s ním provedeme. Pamatujete, co nás jako děti učili o ohni? Je to dobrý sluha, ale zlý pán. Ale to MY rozhodujeme, jestli si na něm upečeme buřty nebo jestli nám shoří chata.
Takže v jednu chvíli se možná zastavíte, zamyslíte, zpozorníte… A zeptáte se sami sebe – tohle je všechno? Tohle? Pro tohle jsem celý život utíkal, omezoval se, dřel, učil se, vstával, pracoval v noci, strachoval se, umenšoval, zlehčoval svoje pocity, popíral svou hodnotu, staral se, snažil se žít jako ostatní, šetřil, bojoval za pravdu…? To, že nás tím vším vláčelo ego, ponecháme stranou. Ego, které vytvořilo tento systém, v podstatě na zničení člověka. Dnes si myslím, že i to mělo svůj smysl – právě v pochopení. Pochopení toho, že nejsme jen člověk, že jsme mnohem více – tvořivá bytost. Ale to už bylo na každém nás – na člověku samotném. Když totiž nepochopí, ve jménu ega je člověk někdy ochotný dokonce i zemřít. Hru považuje za svůj život a scénář jsou pro něj obecně platné pravdy. Kam lze takto až zajít, asi tušíte…
Ale vraťme se ke smyslu našeho běhu: jasně, na první pohled nás tyto otázky uvrhnou do zoufalství, beznaděje, marnosti… Ale to nás zase naučilo ego (zoufalci se lépe manipulují). Zkuste se na to podívat jinak: co všechno jste se díky tomu naučili? A teď nemyslím tzv. zkušenost – Ferda se ke mně zachoval tak a tak, tak všichni Ferdové jsou takoví, takže Ferdům se budu vyhýbat… Takto bychom si celkem pěkně okleštili svůj život, své možnosti, svůj potenciál. Ono totiž vůbec nejde o nějakého Ferdu. Ferdové byli, jsou a budou. A možná i tomu Ferdovi jednou něco dojde a možná také ne… Ale vy jste díky Ferdovi prožili nějaké emoce, uvědomění, pocity. Náš bonus jsou totiž naše prožitky. Záměrně říkám prožitky – musíme tím vším projít, ne se tomu vyhnout, utéct od toho atd. Ochudili bychom se o tu energii, kterou díky prožitku získáme. Postupem času se totiž stáváme jakýmsi energetickým koktejlem – čím zralejším, tím barevnějším, zářivějším a chutnějším. A díky tomu také už víte, co v životě chcete a co ne. Co je vaše a co ne. A pak se vám lépe rozhoduje a směruje pozornost k tomu, co vám přinese krásnější život. Pro vás krásnější. Každý považujeme za krásné něco jiného. A další věc – to, co vyzařujete, si přitahujete. Když budete zářivý koktejl – koho a co budete asi přitahovat?
Ujasníte si navíc dále, co jsou vaše dary, kde a v čem se cítí vaše duše nejlépe, lépe vnímáte její vedení. A vaše duše pro vás chce VŽDY jen to nejlepší. Možná si začnete klást otázky, které vyžadují určitou odvahu být sám k sobě upřímný… Kdo vlastně jsem? Jsem opravdu to, co si myslím? Nebo mě tak jen vnímají (vnímali) ostatní a já tomu uvěřil? Co opravdu chci? Jaký chci žít život? Jak se chci cítit? Proč na sebe vztahuji problémy ostatních? Co když se mnou cesta druhých vůbec nesouvisí? Co je respekt? Co když mi nepřísluší zasahovat do životů druhých? A stejně tak jim do mého? Z čeho pramení můj špatný pocit? Co za tím je? Proč se pořád snažím chápat druhé? Snažil se někdy někdo pochopit mě? Jakým právem odevzdávám svůj čas někomu jinému? Proč jsem s tím člověkem? Opravdu mě miluje? A co je vlastně láska? Proč mám pořád pocit, že jsem ve střehu? S čím chci bojovat nebo čemu se bránit? Proč bych byl nejradši neviditelný? Proč si myslím, že je někdo lepší než já? Nebo, že já se musím snažit být lepší? Co to je „lepší“? Co o mně vypovídá, když udělám chybu? A co je vlastně chyba? A jak se na danou věc budu dívat, až mi bude 90 a budu se ohlížet zpět? Co je v životě důležité? A pro koho? Jsou toto opravdu moje myšlenky, vzorce, přesvědčení? Kdyby neexistovala naprosto žádná omezení a limity, jak bych žil? A jsou ta omezení skutečná? Proč věřím zrovna tomuto? Proč to dělám? Proč si myslím, že to musím dělat? Vážím si sám sebe? Proč? A proč ne? Od čeho odvozuji svou hodnotu? Proč je pro mě důležité, co říkají druzí? A kdo vlastně jsou „ti druzí“? Co když je to (všechno) jinak? Určitě jste někdy slyšeli „zevnitř ven, ne zvenku dovnitř“. To znamená, že svou vírou, cítěním a důvěrou v sebe vytváříme svou realitu. Venku odráží to, co máme uvnitř. To je, mimochodem, modus tvůrce. Pokud jen reagujete na vnější, na tzv. realitu, jste v roli oběti. Tam tvoříte také, ale něco jiného. Nezapomínejme, že to, čemu dáváme svou pozornost, to roste, sílí, to tvoříme.
Takže můj celý život byl omyl? Nebyl, nebojte… ; ) Váš dosavadní život byl cesta poznání, uvědomování, zrání. Byla to cesta, jíž vás vedla vaše duše do dnešního dne, k tomuto okamžiku, na tento řádek. Od teď již můžete tvořit vědomě. Můžete, nemusíte – pořád máte svobodnou vůli. Ale kdo by se chtěl vracet, že… Měnit své myšlení, a tím následně i svůj život, navíc můžete kdykoli, každý den, každý okamžik, neustále.
A možná si překvapeně uvědomíte, že váš čas má pro vás v tuto chvíli cenu nejvyšší. Že už ho nehodláte ztrácet s těmi, kteří vás ani nevidí. Že už zkrátka nemáte důvod dělat věci, ve kterých nevidíte žádný smysl. Že to, že se něco nějak dělá, a nejlépe – že to dělají „všichni“ (no, nedělají…), pro vás nic neznamená. Že není kam spěchat. Že sednout si, zavřít oči a jen tak být, je to nejvíce, co pro sebe můžete v danou chvíli udělat. Že nastavit tvář sluníčku a zhluboka klidně dýchat vám po celém těle rozlije pocit štěstí. A ten už nepusťte…
Každý jsme tu sám za sebe. V tom spočívá naše síla, ale i naše skutečná zodpovědnost.
Nepřišli jsme sem být dalšími a dalšími klony – to je zase práce ega. Kdyby to Vesmír chtěl, neztrácel by čas a rovnou by nás sem hodil na planetu několik miliard stejných figurek. Přišli jsme sem být sami sebou. Jedině tak se můžeme vzájemně inspirovat, obohacovat, spolupracovat a vyvíjet i na nějaké vyšší úrovni. Připadá vám snad, když se rozhlédnete, že se lidstvo za poslední tisíciletí vyvinulo? Nemluvím o technologiích. Mluvím o lidském charakteru, vlastnostech, soucitu, osobní vyzrálosti, schopnosti kvalitního prožívání…
Takže – když tedy ve svém životě přibrzdíte a začnete nad ním přemýšlet, neposlouchejte nesmysly o krizi středního věku, stárnutí apod. Naopak – je skvělé, že nasloucháte vaší duši, byť si to možná ještě neuvědomujete. To ona vás volá. Ona s vámi byla od první chvíle, ví, čím jste prošli, jak vám bylo (tak bylo totiž jí) a proč jste sem přišli. Ona vás bude, možná jediná, vždy bezpodmínečně milovat. Bezpodmínečná láska je čisté proudění energie. My, coby figurky, jsme „jen“ hmotné projevy našich duší. Fyzická těla nám na této planetě umožňují pohyb, prožitky, jsou ochotná nám na psychosomatickém principu ukázat, co si činíme, zkrátka vše, o čem jsme již mluvili. Abychom dospěli do bodu, kdy si uvědomíme svou možnost volby. A využili jí. A od té chvíle pak prožívali již vědomě. Svá rozhodnutí. Své záměry. Své sny.
Každý okamžik máte ve svých dlaních. Je na vás, zda mu vdechnete život…
Krásné a voňavé dny!
