Všichni známe pojmy jako česká mentalita, zlaté srdce, zlaté české ručičky, laskavost, bodrost, pracovitost. V tu chvíli jsme asi něco jako hrdí na to, že jsme Češi. Ale zároveň mezi námi byli (a jsou) i zrádci, udavači, obraceči kabátů…
Tady se ale nebudeme zabývat tou temnější stránkou, myslím, že to je i významný důsledek frustrace národa, těžké historie, strachu, smutného a bolestivého osudu… A také myslím, že nejde jednoznačně oddělit jednotlivce od národa. Klíč je, podle mě, v tom uchopit to nejlepší z obojího.
A hlavně si poléčit traumata, stejně jako v osobním životě.
Jako národ nás téměř každý (nejsem historik) jen využil, zneužil, zotročil, podvedl, zradil, někdy se snažil dokonce o to, aby po nás nezbyla ani památka… A lhostejno, z které světové strany útlak či násilí přišlo, o tom to není. Vždycky za tím vším najdeme touhu ega po moci a po zisku.
Kdysi jsem četla takovou větu: historii tvoří ten, kdo o ní píše. A je to tak. Navíc nikdy nebudeme mít k dispozici všechny zdroje informací. A i ty by byly často jen subjektivní interpretací. Na pozadí událostí se odvíjejí lidské příběhy. Ještě k tomu je tu mnoho úhlů pohledů. A i dnes se dozvídáme informace, klidně i z dávnější minulosti, které jsme neměli.
Jedna z našich dobrých vlastností je trpělivost. Bohužel, nedokážeme asi často rozlišit, či uvidět, hranici, přechod, mezi trpělivostí a útlakem. Vůbec hranice pro nás představují problém. Problém, pramenící v našem sebevědomí, sebeúctě a záměrně pokřiveném chápání hodnot. Prostě proto, že po nás staletí někdo šlapal, někdo nás znevažoval, pohrdal námi. Chápu, že jsme početně malý národ. Raději tedy skloníme hlavu, protože nás jako první napadne, že jsme prostě slabší a neubránili bychom se. Ale nejsme jediný malý národ. Ono to úplně v počtu lidí není. Ano, nemá smysl stavět se bezhlavě na odpor (a ještě si myslet, že všichni uvidí tu nespravedlnost a pomohou nám, to už jsme se snad poučili – je to tak ve světě, ale i v osobním životě – z nejrůznějších důvodů). Chce to přemýšlet a konat strategicky. Ale hlavně, je to běh na dlouhou trať. Budovat sebevědomé vztahy – jak s ostatními národy, tak lidmi. A sebevědomý vztah znamená oboustrannou úctu, vyváženost a autenticitu. Že spolu neladíme nábožensky, hodnotově či kulturně neznamená, že si máme či musíme vzájemně dokazovat svou pravdu. Natož ji někomu vnucovat a ještě násilím. To je znak ubohosti, frustrace, hlouposti, nevyzrálosti. A jede (jela) v tom celá planeta, až do teď. Je to velice smutné, když si uvědomíme, jaký se píše rok. A jak pomalu se lidstvo učí. To je až trýznivé poznání… Národy tvoří jednotlivci. Neexistuje národ jako takový, stejně jako společnost. Jsme to vždy my sami, jeden vedle druhého. A proto jediný klíč k našemu osobnímu štěstí, k naší budoucnosti, k úspěšné cestě našeho národa je jen a jen v nás. Je to naše vyzrálost – vědět, kdo jsme, znát svoje možnosti, schopnosti, ale i hranice, snažit se inspirovat, tvořit, růst a spolupracovat. A to nejen v měřítku našich životů, ale současně/potažmo v měřítku světovém. To není idealismus, to je cesta člověka. Až budeme ve svých srdcích, budeme teprve schopní cítit srdce ostatních. Neboli – naše energie se propojí. Protože zkrátka jsme energetické bytosti. A jiná cesta fungovat nebude – určitě ne přes jakékoli „-ismy“, dogmata, boje o surovinové zdroje, násilí, chamtivost… Svět ega končí. Proto je všude takový zmatek. Staré se hroutí, nové ještě nefunguje – prostě proto, že málokdo ví, jak dál. Všechno má svůj čas.
Nicméně, nemusíme, a ani nemáme, čekat, až nám někdo řekne, co a jak máme dělat. To stejně nejlépe víme my sami. Každý jeden z nás. Naše vlastní autenticita se do té vnější promítne. Pro spoustu lidí to není dobrá zpráva – ono je totiž jednodušší počkat si a pak si stěžovat. Nedochází jim, že jen čekají (a tím si přitahují) další nadvládu. Ale hodně toho můžeme ovlivnit sami, právě naším přístupem. A určitě nikoho neženu na barikádu. Na demonstraci také nebojuji proti něčemu (to bych posilovala to, co nechci), stojím tam sama za sebe (posiluji to, co chci, tím, kdo jsem). Stačí si uvnitř ujasnit, co chci a za jakou cenu, to je vše. Nepodporovat to, co nechceme – tím, že budeme dávat pozornost tomu, co chceme. Je to jednoduché. A zároveň tak těžké. Dnešek je asi první okamžik v dějinách, kdy si máme uvědomit svou sílu. Ale tu pravou, vnitřní, skutečnou. Díky ní budeme schopni stát si za svým, domluvit se, vytvořit něco hezkého, užitečného, ale také říct „ne“. A jedině tak získáme respekt i z vnějšku. A že je to možné, o tom nemusíme mluvit.
Možná, když si toto uvědomíme, napadne nás, proč to muselo do teď fungovat tak, jak to fungovalo. No, asi úplně nikdo neví. Myslím tu hlubší příčinu. Tam bychom našli zřejmě něco o vývoji lidstva. Na vnější rovině se vše projevovalo neustálými boji či válkami určovanými ideologiemi (ještě pod záštitou humanity), ale vždy za tím byla chamtivost. A kam jsme došli, vidíme.
Pojďme se vrátit na českou úroveň. Stejně jako u každého člověka, tak u národa, bude fungovat podpora toho dobrého a nepodpora toho špatného. Je to velmi zjednodušující nastavení, ale to pro lepší pochopení. Neznamená to, že si třeba v osobním životě budete nadávat kvůli tomu, co vám úplně nejde, pro co nemáte vlohy, a podobně. Za to ani kolikrát nemůžete – naopak, bývá to to nejlepší osobní nastavení pro cestu, pro kterou jste sem přišli. To, že pak některé věci považujeme za negativní, je jen náš naučený filtr nepochopení, jehož prostřednictvím naprosto zkresleně hodnotíme.
Cestu vidím v podpoře toho, co nám jde, co umíme, co máme rádi, co cítíme jako svou cestu. A když to tak budeme dělat všichni (já vím, všichni ne), tak si možná ani neumíme dnes představit, kam bychom mohli (my osobně, i jako Češi) dojít. A vůbec nevadí, že na začátku bude takových lidí jen pár (a věřte, že už jich jen pár není, jen se o nich neví). Víte, jak je to s tou kapkou, která má nakonec sílu protrhnout hráz? Ostatní se budou zcela přirozeně přidávat, protože v tom budou cítit smysl, naplnění, budou to chtít také. A ani o tom nemusí vědět. Zkrátka je povede jejich duše.
Podporujme české výrobce, pěstitele, chovatele, řemeslníky, firmy, podniky. Soustřeďme se na kvalitu a hodnotu. Vraťme kouzlo skutečné kultuře a vpusťme tóny, barvy a umění do svého života. Rozvíjejme a uchovávejme nejkrásnější, nejkvětnatější a nejbohatší řeč světa. Chovejme se laskavě a ochranitelsky k přírodě, zvířatům i lidem. Zjistěme, čemu chceme říkat skutečné léčení a smysluplné vzdělávání.
Buďme samostatní, soběstační a hrdí. Mějme otevřenou mysl i srdce. Hledejme v minulosti to, na co by se dalo navázat, ale zároveň se nebraňme ani novému. Hledejme, přemýšlejme, kombinujme. Učme se řemeslům, dovednostem, otevřeme se tvořivosti – naše rostoucí schopnosti půjdou ruku v ruce s naší silou a sebevědomím.
Neztrácejme čas s ubohými projevy svých případných frustrací – závistí, malostí, urážkami, nenávistí, je to jen plýtvání časem a energií. Když nechcete přispět, alespoň nepřekážejte.
A nezapomeňte – děláme to pro sebe. A tím i pro ostatní.
V žádném státě není všechno ideální, všude žijí lidé. Všude je chleba o dvou kůrkách, vše má svou cenu. Všechny státy mají své silnější i slabší stránky. Žádná země není ani lepší, ani horší. Proč nevyužít naši rozdílnost k vzájemnému obohacení?
Ne náhodou leží naše země v SRDCI EVROPY. Tak už se rozhodněme se tím srdcem řídit. A pokud bychom měli být první, proč ne? Na co chceme zase čekat? Děláme to kvůli sobě. A pokud se budou chtít ostatní inspirovat, tím lépe. V tuto chvíli ale nemají čím…
Moc dobře víme, že naše uzavřenost, nevraživost, ostražitost či frustrace je jen na povrchu. Když vidíme, že se někdo chová srdečně a laskavě, otevřeme mu své srdce zcela přirozeně. A je nám opravdu jedno jeho barva kůže či cokoli jiného.
Myslím, že tato srdečnost je naším základem. Proč ji nevyužít? Já vím, že se nám to často nevyplatilo. Jako když vás v životě někdo zraní. Ale víte co? To je zkrátka součást cesty k naší zralosti, ke skutečné dospělosti. Učí nás stanovovat si hranice. Uvědomit si konečně, kdo jsme. Jak ve směru zevnitř ven (nezasahovat ostatním do jejich životů), tak zvenku dovnitř (nenechat si zasahovat). A i přes výše zmíněnou rozdílnost být schopni RESPEKTu a SPOLUPRÁCE. Co je na tom tak těžkého? Já vím, ta osobní zralost…
Ale to, že svět do teď plynul nějakým způsobem, a že jsme zvyklí dělat nějaké věci a chovat se a reagovat nějak, to neznamená, že to nemůžeme změnit. A opravdu by to bylo záhodno. Když se mění okolí (na jakékoli úrovni), je nanejvýš moudré zamyslet se nad naším chováním. Třeba už není potřeba se před něčím schovávat. Anebo je naopak potřeba se proti něčemu vyhranit. Sebevědomí osobní půjde ruku v ruce se sebevědomím národním.
A to nemluvím o vlastenectví. Co to vlastně je? Resp. – na čem je založeno? Předpokládané či vyžadované chování není autentické. A pak nemůžeme mluvit o vlastenectví. Pojďme neřešit pojmy a dojmy. Cítím, že součástí naší cesty je právě i předefinování a zvážení skutečnosti a ryzí pravdy některých hodnot, narativů, nastavených pravidel, myšlenkových konstrukcí… Vždy bude skutečně fungovat jen to přirozené. Takže nevznikne prostor k odporu. A odpor vyvolává protiodpor – a jsme tam, kde jsme byli.
A to nechceme. Takže, kdo se chce identifikovat s původním vlastenectvím, ať to klidně dělá (pokud ví, co to je). Já bych nějaké vlastenectví neřešila a soustředila se na tady a teď. Řešit věci, které řešit potřebujeme, snad nějakým efektivním způsobem. Tím myslím důsledky dřívějších nastavení, rozhodnutí, chování, reakcí. Ale to není řešení našeho života. Musíme jít ke kořenům. A protože dnes se už ani ke kořenům jít nedá (zkrátka bychom je po těch tisíciletích nenašli), musíme na to jinak. V prvé řadě zmapovat, co se kolem nás děje a mluvit pravdu. Jedině tak můžeme něco skutečně změnit. Jak chcete vyprat prádlo, když ho někdo někam zastrkal, aby nebylo vidět. Proč to dělal, to už je na svědomí každého. Ale cesta to není.
Také je ve hře spousta faktorů. A vše ovlivnit nemůžeme. Takže by bylo možná hned na začátku dobré si uvědomit, že svět nespasíme (on to ani po nás nikdo nechce) a že můžeme hrát jen s kartami, které jsme dostali. A není umění hrát se samými esy. Vezměme zkrátka to, co máme, a udělejme z toho to nejlepší. Děláme to sami pro sebe. Nejen, jak se říká „pro děti a vnoučata“ – všichni si zasloužíme důstojný a pěkný život.
Systémová řešení jsou během na dlouhou trať (a jsou k nim potřeba v rozhodujících pozicích moudří lidé), ale jsou nezbytná. Nicméně v tuto chvíli je teprve asi otázka, jaká by měla být. Systémy jako takové se neosvědčily. Resp. jsou účinné jen po nějakou dobu. Ale i to, myslím, souvisí s naší vyzrálostí. Zralý člověk nepotřebuje, aby mu někdo říkal, co a jak má cítit. Protože ta cesta opravdu vychází z cítění. Na to systém nemá, a proto lidem aspoň říká, co a jak mají dělat. Ano, i dnes mají některé systémy smysl – prostě proto, že jako lidé moc zralí nejsme. Dokud nebudeme schopní respektu, musí nás někdo držet na uzdě. Vždy jde asi o nějakou hranici, rovnováhu. Nic není ideální a optimální. A protože se jedná o, jak já říkám, „lidský faktor“, nebude nikdy nic platit stoprocentně. A ani to asi nechceme, chceme žít. Žít v radosti, přirozeně. Ale zkrátka – je nás deset miliónů a každý jsme doslova koktejl nejrůznějších vlastností, schopností, zkušeností, způsobů vnímání světa, naučených názorů, zvyků, hodnot. Naší součástí je i naše minulost, často bolestivá, frustrující a nezpracovaná. Místo, aby se stala cennou součástí naší osobnosti, bývá potlačována, vytěsňována, a o to více na nás tlačí a zkresluje naši cestu. A tady ke slovu přichází právě už zmiňovaný RESPEKT. To znamená: vím, že to máš jinak a respektuji to. Já to mám také jinak a očekávám respekt. Na rozdíl od tolerance, která říká: máš to špatně, ale já jsem na takové výši, že tě nechám. To není respekt. Ale pořád je to lepší, než jít hned do střetu a začít druhého přesvědčovat o své pravdě. Každý máme totiž pravdu svou, odpovídající naší úrovni vědomí.
Vraťme se ale k Čechům. Přátelé, je čas, abychom zvedli hlavy. Uvědomme si, že si náš život tvoříme tím, čemu věříme. Jestliže máme stále pocit, že jsme horší než ostatní, že život musí být dřina, že naše chudoba je přirozená, protože si prostě nezasloužíme více (a i za to málo máme být vděční) – to je ego. Ano, ego. Je to součást hry. Stejně, jako hrajeme na osobních úrovních (boje o energie ve vztazích, v rodinách), hrajeme na úrovních mezinárodních. Ale jak nás má někdo respektovat, jak si nás má vážit, jak s námi má chtít spolupracovat, když to neděláme ani my sami? Když si sami sebe nevážíme, zůstáváme v roli oběti, pořád se rozhlížíme, ke komu bychom se přimkli, protože máme iluzorní pocit, že by nás ochránil (dokonce jsme ochotní vybírat menší zlo, ale „aspoň něco“) – to vám přijde v pořádku? Proč se k někomu vůbec přimykat? Proč nezačít věřit sám sobě? Proč nedospět? Pořád věříme, že jsme slabí, neschopní, nic si nezasloužíme… No, když tomu věříme my, budou tomu věřit i ostatní. Rozhlédněte se – to jsme vytvořili.
A toto není žádné obviňování: je to důsledek celosvětových her, o jejichž pozadí jsme si říkali. Ale je tu nová doba. Opravdu je. Proč myslíte, že svět vypadá, jak vypadá? Jde o střet starého s novým, dnes už nefunkčního, jež se pomalu hroutí, s tím, jak tedy dále. Máme ideální příležitost. Jako lidé, jako svět.
Pojďme se tedy alespoň rozhodnout, že to chceme jinak. I když v tuto chvíli ještě nevíme jak. Nikdo to za nás neudělá. Ale už jen to rozhodnutí je obrovský energetický posun. A energie se neztrácí. Akce vyvolává reakci. Energie se mění. Změňme svá přesvědčení, své energetické vyzařování, a změníme svůj život. Rovnováhu vnitřní odrazí rovnováha vnější. Zkusme jako to srdce jednoho světadílu zářit, cítit, tvořit. Ostatním nezbude, než nás začít brát vážně a respektovat nás. Ale začít musíme u sebe.
Je to jako v tom našem životě. Říkáte si, že tohle nesmíte, tamto se nehodí, toto nedokážete, já bych, kdybych, kdyby… Stále se držíte zpátky, protože si ani nedovolíte představu něčeho lepšího. A víte co? Když posbíráte kousky své odvahy a konečně uděláte ten krok, možná zjistíte, že přesně na to ostatní čekali. A pak zůstanete dokonce paf! Ano, čekali (i když si to možná ani neuvědomovali), ale když chcete s někým spolupracovat, něco tvořit, tak on tu zkrátka musí být. A musí to chtít také. Ale v tom našem původním nastavení jsme byli doslova neviditelní…
To, že nás často někdo využil a zneužil, nás nesmí zastavit. Nechť nás to posílí – zvládli jsme to. Ale už to nepotřebujeme. To, že po nás chce někdo peníze na tzv. dobré účely, a my z toho z nejrůznějších důvodů nemáme dobrý pocit, ale dáme je, to není naše chyba. To, že nám metou drobečky ze stolu a my máme pocit, že si víc nezasloužíme, to nás naučili. Zkrátka – to vše je ego. NIC Z TOHO NÁM NEPŘÍSLUŠÍ. Není to skutečná pravda.
Naším národním stromem je LÍPA – KRÁSNÁ, DŮSTOJNÁ, DLOUHOVĚKÁ a UŽITEČNÁ: její dřevo je pevné a současně poddajné (oblíbené k vytváření uměleckých děl, ale i třeba praktického nábytku), listy mají tvar srdce, květy léčivé schopnosti a medovou vůni (bzučící hordy přepilných včelek by vám to potvrdily, ale právě pro nás sbírají nektar)… V minulosti se sázela i jako symbol ochrany, měla odhánět zlé duchy. Přeloženo – je to nádherný zdroj laskavé energie, která je připravena vzít nás do náruče, kdykoli se jí jen dotkneme. Nedlužíme jí něco…?
Kdybyste si jen uvědomovali, jak jsme ŠIKOVNÍ, LASKAVÍ, SRDEČNÍ, EMPATIČTÍ, ŠLECHETNÍ, SCHOPNÍ, CHYTŘÍ, VYNALÉZAVÍ, FLEXIBILNÍ, PRACOVITÍ, schopní IMPROVIZACE, PŘIZPŮSOBENÍ, je nám vlastní SELSKÝ ROZUM a SMYSL PRO HUMOR! Prostě jsme. Skutečně to vše máme v sobě. Ale je jen nás, jak s tím naložíme.
Prosím, vezměme do dlaní naše ryzí srdce a vdechněme jim život!
Buďme sami sebou a buďme na to hrdí!
Nenechme vlát v naší zemi již nikdy jinou barvu než bílou, modrou a červenou.
Bílá, nechť je symbolem naší rovnováhy a harmonie, modrá naší duše, červená naší odvahy a vnitřní síly.
