A každý den je to lepší. Krásný začátek, že? Každý den se totiž stáváte zralejšími. Proto nemůže být výsledek nikdy stejný. VY jste jiní. Výsledek musí být tedy také jiný.
Nebojte se změn. Nebojte se začít znovu. Nikdy již nezačínáte od nuly. Máte možná pořád stejné karty, které jste dostali, když jste přišli na svět. Ale už s nimi umíte hrát. Máte sílu, o které jste nevěděli. Máte víru. Máte zkušenosti, znáte pravidla. Znáte svou hodnotu a víte, co chcete. Nejde ani tak o tu hru. Jde o vás. Běžte dál, máte toho spoustu před sebou. Možná to jen nevidíte. Možná jste uvěřili tomu, že tu máme všichni stejný, celkem chudý, scénář. Že je daná cesta, s omezeným množstvím prožitků, zkušeností, času. Není. Máte před sebou to, co chcete mít. No, dobře, tak asi z 90%, 10% si nechal Bůh. Ale i tak, co uděláte se svými 90%? Běžte a zkoušejte. Nebo spíše – zakoušejte. Zkoušet znamená vybrat si z několika možností a doufat v nějaký výsledek. Nic nevybírejte, nehodnoťte. Jděte tam, kam vás srdce táhne. Vždycky to nějak dopadne. A jestli to bylo dobré nebo ne, to si zase rozhodnete vy. Podstatné je, že jste šli a zkusili to. Máte prožitek. Máte něco, co se stalo vaší součástí. Z toho důvodu si dovolím doporučit to vyhodnotit ve svůj prospěch… I kdyby to mělo být něco ve smyslu: „no, o nic bych nepřišel, kdybych to nezažil“. Nic se neděje. Nesbíráme trofeje, nepočítáme má dáti – dal. Život není účetnictví. Ani závod. Není podstatné, jak dlouho POLETÍTE… : )
A že jste kdysi vlastně chtěli něco jiného, měli jiné plány, představy… Jak víte, že byly „vaše“? Opravdu jste je cítili jako svou cestu? Šly od srdce? Možná jste se jen svezli s tím, co jste viděli u ostatních. Možná proto, že jste tomu všemu okolo sebe uvěřili („přeci, když to vidím, tak je to pravda…“). A možná jste zatím netušili a báli jste se, že vám něco uteče. Tak jste se rozeběhli také… Nevadí. Jestli jste to vymysleli hlavou (rozumem, egem), život si vás asi nasměroval. Proto tu možná i jste. Hledáte své srdce. Nechci se opakovat, ale musím: nic nehledejte, ono je celou dobu s vámi. Jen se rozhodněte VĚŘIT tomu, co cítíte.
Ale možná jste přesvědčení, že už tenkrát jste se srdcem řídili. Takže, kde to jsem? Nooo, a co když je to o těch 10%? Co když to byla fáze vaší cesty, i když se vám to tedy vůbec nezdá? Třeba je to těch 10 „vemírných“ procent. 10 prstů, kterými nás Bůh/Vesmír/Zdroj vede. On do našeho života prsty strkat může. A dříve či později za to (snad) pocítíte vděk. My to, zkrátka, vidíme jen z různých pater paneláku. On už popíjí kávu na střeše.
Neříkám, abyste bezmyšlenkovitě skákali od jednoho k druhému či se bezhlavě vrhali do čehokoli, co se vám namane. To je asi zas opačný extrém. Ale jestli to tak cítíte, sbalte si svých pět švestek a zavřete za sebou zvenku…
A když vše za čas ucítíte jinak, v pořádku. Běžte dál. Zkrátka jste si doplnili svou kapacitu o novou zkušenost, pochopení, a to byl záměr. Kulisy nehrají roli. A možná jste v tom paneláku zároveň vystoupali o pár schodů výš. Mrkněte z okna – nevidíte toho teď víc…?
Říká se, že změna je život. Já bych to upravila – díky změně jsme, alespoň na chvíli, nuceni fungovat v módu „tady a teď“. Spoustě lidí to nevyhovuje, proto se změnám brání. Je mnohem pohodlnější se vézt. Ale jedině teď a tady jsme schopni 100% pozornosti. A pozornost je, jak víme, ZAMĚŘENÁ ENERGIE. Na cokoli tuto energii nasměrujete, to POROSTE. Je to jako voda či slunce pro rostlinku. Je jen na vás, CO poroste ve vašem životě. A k tomu, co je pro vás nejlepší, jste nejblíže právě v okamžicích naprosté přítomnosti – již zmiňované tady a teď. V tu chvíli totiž nemáte čas se za něco schovat, něco předstírat, něco vymýšlet. Mysl je v ten moment odstavena. A chvíli potrvá, než zase naskočí a začne vytahovat nahrávky situací a vzorců z archivu a zkoušet, která se pro danou situaci nejvíce hodí. Ona to „myslí“ dobře. Ale nikdy se nedostane na střechu. Tam může jen srdce.
A opět jen vy rozhodujete, zda počkáte na autobus pravidelné linky TAKHLE TO ZNÁM nebo hodíte batoh přes rameno a vyrazíte pěšky… Ale pozor, mohlo by vyjít sluníčko, začít zpívat ptáci nebo byste se mohli nadechnout čerstvého vzduchu, nedej bože, plného vůně květin… : ).
A jestli máte pocit, že jste na dně, že je vše ztraceno, že jste prohráli, že není cesty zpět ani vpřed… Vždyť to je super! Když jste na dně, kam chcete ještě spadnout? Už není kam, už se můžete jen odrazit.
Nebojte, vím, jak tam je. A jestli ještě potřebujete sbírat síly, klidně se tam rochněte. Pro jistotu si strčte do pusy brčko, kdybyste do toho bahna zabředli až moc. Ale nebojte, přijde den, kdy se odrazíte! Jakoby najednou, z ničeho nic. To ponořil Vesmír prst do skleničky, abyste po něm mohli vylézt…
A ať už se vám v životě dělo cokoliv, vždycky můžete začít znovu, vždycky je cesta. Někdy chvíli trvá, než ji uvidíme. Věci se dějí z nějakého důvodu. Jestli to chcete vzdát – můžete. Říká se „nikdy se nevzdávej“. Někdy je ale únava příliš velká, dá se to pochopit. Ale stejně, já bych to nedělala. Když už nemáte co ztratit, můžete přeci jen získat. Možnost něco vzdát tu bude vždycky. Tím spíš bych zkusila cokoli jiného. Ujel vám vlak? Pojede další. A třeba úplně někam jinam. Taky můžete jet lodí. Nebo nastoupit do letadla – určitě jste zažili ten až mysticky osvobozující pocit, když se rozjíždí a celou svou velikostí a vahou se opře do co největší rychlosti tak, aby mohlo vzlétnout… Potlesk při přistání neřešte, hlavně, že letíte!
Pokud budete mít někdy pocit, že jste sami, že se nemáte čeho chytit, zkuste se začíst do těchto řádků… Psal je někdo, kdo ví (nebo aspoň tuší), jak vám je. A je tu s vámi. Víc vám stejně nikdo pomoci nemůže. Může při vás stát, ale je to všechno ve vašich rukou. Sami se rodíme, sami umíráme, sami žijeme. Sami ve smyslu sami za sebe. To, že se během života snažíme nasoukat do rolí, za něco se schovat, na někoho se pověsit – to je jen strach. Strach být sám sebou. Sám za sebe. Kdy už pochopíme, že právě v tom je naše síla…?
Kruh se uzavírá. I když máme v rukou každý jiné karty, asi většina z nás má někdy v životě pocit, že je sama. Že ostatní žijí spokojené a úspěšné životy a jen nám se nedaří, nevíme, kudy kam, a netušíme, co dělat. A nemůžeme to ani nikomu říct, protože se jednak stydíme, jednak by nám asi ani nikdo nerozuměl. Ale tak to mají i ostatní. Takže – NIKDY nejste sami. Ne, že byste potřebovali, aby se vás v tom blátě válelo víc. Ale cestou poznání jdeme všichni – někdo to střihne přes les, někdo se bude hrabat na skálu, aby jako viděl, někdo půjde potokem… Směrovky, boudy s občerstvením, ale i rokle, potkáme cestou všichni. A možná bychom byli překvapení, u kolika lidí bychom našli pochopení. A v kolika dalších bychom zahlédli sami sebe, takže bychom chápali zase my je. Sám od sebe by se dostavil soucit (ne lítost), přidali bychom respekt a možná bychom se spojili na úrovni srdcí… A pak už by nás ani nenapadlo, že jsme sami, že se nám nedaří, že chceme něco vzdát… Zcela přirozeně bychom šli životem s vědomím, že naše cesta má smysl – a její součástí jsou změny, nové začátky, i konce toho, co už nám neslouží či nepřísluší.
Krásný život vám všem…
