Rodina jako lekce…

Jednou z nejtěžších lekcí v životě je hra zvaná rodina.

Ti, kteří se dnes při ohlédnutí zpět na své dětství a dospívání usmívají, rádi vzpomínají, mají pocit zakořenění a podpory, nechť tyto řádky opustí – těm nic nepřinesou. Pravděpodobně jsou ve svém životě úspěšní, pociťují zcela samozřejmé právo na život, na radost, jdou jím v naplnění, ve zdraví, vědí, co chtějí. Na druhou stranu – pokud by to tak beze zbytku bylo, proč s nimi zarezonoval nadpis natolik, že dočetli až sem…?

Ti ostatní, kteří tuší, že by si potřebovali ještě na něco (byť jen málo) posvítit, protože občas v životě zakopnou a logické vysvětlení nikde, prosím, pojďte dál – třeba spolu něco vymyslíme…

Téma rodiny je velice citlivé (tím citlivější, čím více zranění v ní proběhlo) a individuální. Každý si vezměte jen to, s čím budete souznít, ostatní vám nepřísluší. A i to nechte prostě pracovat, působit. Možná to jen tak zmizí, možná vám něco během následujících dní zapadne do mozaiky, možná se začnete cítit lépe, ani nebudete vědět proč… Toto téma je tak silné proto, že jako děti jsme první roky v jakési hypnóze (naše mysl není ještě plně vyvinuta, aby nám mohla pomáhat se zorientovat) a tak o to víc nahráváme chování druhých lidí, abychom je v pozdějším věku úspěšně napodobovali a brali je zcela samozřejmě za své, přestože nám často nijak nepomáhají, nezřídka naopak škodí. Nádhera hned na začátku, že?

A protože jako děti nerozumíme ani svým pocitům, ale díky výše zmíněnému jsme jim zcela otevření, mohou se do nás vepsat až devastujícím způsobem. Když pak v pozdějším věku chceme řešit nějaké naše vzorce apod., začnou se tyto nikým netušené emoce uvolňovat. A když se to děje postupně, ne najednou s uvědoměním, ještě nás to zmate. Ale to je jen známka (úspěšně) probíhajícího procesu léčení…

Z vnějšího hlediska se totiž zcela přirozeně předpokládá určitá loajalita a citové vazby mezi členy rodiny. Tak nějak se vůbec nebere v potaz autenticita jednotlivce. A to je první rovina, kde dochází ke konfliktům, nepochopením, zraněním. Velký problém je, že na tento náhled na rodinu existuje silný společenský tlak. A můžete si toho být stokrát vědomi (což jako dítě nejste ani náhodou), když v tom žijete, potýkáte se denně s nepříjemnými pocity. A zbývá již jen krůček k tomu, abyste toto zásadní nepochopení (nebo úmysl na nějaké vyšší úrovni…?) otočili proti sobě (pamatujte, zcela přirozeně jako dítě chráníte své rodiče – i kdyby se chovali sebehůře). Takže o sobě začnete pochybovat, začnete se shazovat, vztahovat na sebe záležitosti, se kterými nemáte vůbec nic společného. A když vás v tom druzí podporují, protože málokdo hledá chyby u sebe (pro nevyzrálé jedince je snadné demonstrovat svou rádoby sílu a nadřazenost nad bezbrannými), zavřete se do klece, zamknete a zahodíte klíč. Rodina by vám přece neublížila… A v čím izolovanější rodině vyrůstáte, tím je to těžší.

A ti nevyzrálí jedinci? Často jsou sami dětmi, bez ohledu na věk (a vybíjí si své frustrace na svých dětech – rozdíl mezi nimi je jen ve vzrůstu a věku, z toho plyne jejich jediná výhoda). A často jimi zůstanou do konce života. Pardon, ale když někdo ve 40 či 60 letech mluví o svých rodičích jako o mamince a tatínkovi, těžce mi na tom něco nesedí. Zkrátka to vnímám jako potřebu rodiče, ne jako lásku a úctu. A jak má malé dítě (ve velkém těle) ustát svět dospělých? (Představte si, že je vám 5 let a ztratili jste se na pouti. Běháte mezi lidmi, všude samé atrakce, hluk, světla, křik, zmatek. Východ nikde.) Takže nakonec jsou rádi, že jim společnost říká, co a jak mají dělat. Protože oni to prostě nevědí. A ještě navíc, že to je správné. Protože, hádejte, kdo potřebuje ocenění a pochvalu? Skutečně dospělý člověk ne…

Průšvih je, že se tento model – citové vazby, samozřejmá láska, podpora, konvence, předpokládají i v době, kdy jsou již všichni dospělí. No, v ideálním případě – proč ne? Myslím, že to je optimální situace. A asi zcela logická, pokud jsou v rodině zdravé vztahy. Tzn., že snahou rodičů není zlomit osobnost dítěte, aby se s ním dalo lépe manipulovat (rozuměj – „vychovávat ho“), ale jsou mu vytvořeny podmínky, pravidla a podpora pro zcela přirozený vývoj a rozvoj. V takovém případě snad dítě nemá ani nějakou velkou potřebu v určitém věku revoltovat, proč taky… Když není tlak, není důvod k protitlaku (tak praví fyzika). Samozřejmě, mluvíme obecně a obrazně. Chápu, že jsme všichni „jen lidé“, nic není ideální a každý extrém je špatný. Ale o tom to přeci je? Najít cestu… A nakonec – nejde o ty druhé, je to pro každého z nás fáze našeho vývoje (ale to už víme). Výsledkem pak může být (a snad by i být mělo), že se z rodičů (které už prostě jako skuteční dospělí nepotřebujete) stávají přátelé. Kdo to tak máte, dostali jste některé opravdu dobré karty.

Jako dítě jsem četla takový příběh: byl o jakémsi cirkuse, ze kterého byla vysvobozena zvířata. Jedním z nich byl medvěd. Medvěd žil léta v malé úzké kleci, kde se nemohl ani otočit. Chodil proto jen tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky. Po změně prostředí se dostal do krásného prostorného výběhu, s jezírkem na koupání, keři, každý den si mohl hrát, běhat či obracet čumáček ke slunci. A co myslíte, že si z toho všeho vybral? Chodil tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky. Ano, chápete dobře. Můžeme vyrůst, ale pokud v hlavě máme pořád tu klec, není nám pomoci. Klidně se můžete odstěhovat, změnit prostředí, lidi – když si nejste ani schopní představit, že byste svým rodičům řekli jménem a šli s nimi na kávu nebo je poslali do háje, kdyby vám chtěli mluvit do života, a brali je vlastně jako ostatní, asi v tom pořád jedete (nebojte, moc dobře vím, jak zle vám je a jak je to těžké, a o co všechno přicházíte – proto se také snažím ukázat vám jiný pohled, tím to totiž začíná…).

Specifická situace nastává tehdy, když se někdo z rodiny rozhodne tuto hru nehrát. Kdo prostě chce být sám sebou (nejde o opozici na základě ega) a rád by respektoval i druhé v jejich přirozenosti (a nemusí přitom vůbec tušit, že by vlastně i oni jeho v takovém módu obohatili). Samozřejmě, ostatní ani netuší, že jim vlastně nabízí obrovskou příležitost – k jejich vlastnímu uzdravení, ke svobodnému životu (taky co by s ním dělali, že?). Důležitá je určitá síla daného člověka. Resp. vědomí, že ví. Stává se totiž „černou ovcí“ jinak dokonalé rodiny. Protože je nemůže (a nechce) předělávat, v zájmu svého duševního (a potažmo i fyzického) zdraví s nimi omezí styk, což mu na popularitě nepřidá. A protože celá situace vůbec nezapadá do morálních schémat rodiny, tato neví, jak ji uchopit. Zvlášť, když oni všichni to přece mají „dobře“. A nepochopení se vrší. To je teda pěkný nevděk! Za to všechno! Ano, za to všechno… No, vždyť vlastně nemusíme chodit ani do takové hloubky. Není to tak dávno, co nastala ve společnosti určitá zdravotní okolnost, která dokázala spoustu takovýchto zapřisáhlých rodinných vyznavačů rozdělit. Ano, ta okolnost (stejně jako např. peníze) jen vytvořila podmínky k obnažení lidských charakterů. Tak co tady chcete řešit…? Ale třeba zrovna se někdo chytí, třeba začne alespoň přemýšlet o vašem pohledu na věc. A kdo ví, možná bude nakonec rád, že už vám toho rodiče hrát nemusí…

Ale v prvním kroku to vše ustát a ve druhém z tohoto vlaku vystoupit, to je pak obrovská úleva. Klec je pryč. Teprve v tu chvíli se může plně rozvinout váš skutečný potenciál. Předtím to totiž bylo něco jako jízda se zataženou ruční brzdou (a že to nejen drhne, ale i pěkně smrdí – kdysi dávno se mi takhle podařilo ujet 5 km…). Ale teprve, když si té brzdy všimnete, můžete s tím něco udělat. Najednou, jako byste ze sebe shodili těžký starý kabát, o kterém jste ale ani nevěděli, že se s ním vláčíte. Jste lehčí, chce se vám se rozeběhnout. Nechápete, jak jste mohli o některých věcech pochybovat nebo vůbec přemýšlet, zda jsou pro vás.

Vaše duše jásá! Bílé kvítky se zvedají z hnědého listí. Přišlo k vám jaro! : )