Známý, kamarád, přítel…
Ponecháme stranou význam slova „přítel“ ve smyslu partnera – zde se jedná jen o prostoduché převzetí slova z angličtiny, vyjadřující specifický druh vztahu – i když jeho specifičnost spočívá často spíše ve vyhrocené a manipulativní představě o roli námi vybraného jedince, kterou by měl hrát, naplňovat a být z ní nadšený, neboť měl v životě „velké štěstí“ (nic jiného totiž nemá smysl… alespoň tak nám to vnucují média, obchodníci, společnost, okolí… ale tyto hry jsme tu odkrývali již nejednou, pojďme dál).
Známí se znají… Opravdu? Známe se jen od vidění, možná víme jméno (příp. bydliště), občas se potkáme – kývneme na sebe nebo prohodíme pár slov. Nebo o člověku víme mnohem více, ale právě proto chceme zůstat jen na úrovni známosti… Možná se vídáme v práci, v obchodě, při venčení (nás nebo pejska). Na vztahu nám příliš nezáleží, neřešíme jej, neptáme se, kdy skončí a kdy se zase uvidíme… Ale právě z těchto důvodů je možná tento typ vztahů ten nejautentičtější: nemáme potřebu se s druhým jakkoli na sebe vázat, podsouvat si navzájem své představy, odvíjet od ztvárňování svých rolí v rámci naší známosti rovnováhu „dej mi, protože já taky dávám a o to přeci jde“…
Kamarádi? Tam už bychom asi měli cosi cítit. Samozřejmě, cosi pozitivního… Nicméně nemluvíme tu o kamarádství typu „šel jsem mu s tím pomoct, protože on půjde, až budu potřebovat já“ – snad nejsem sama, komu z toho přímo prýští vypočítavost. Ale proč ne?
Přátelství by pak měla být jedna z nejhodnotnějších verzí – založená na skutečném, a hlavně vzájemném, respektu. Tam už bych se nebála hovořit o určité hloubce citů, stálosti, vytrvalosti.
I když ani to není zárukou ničeho. Nezapomínejme, že jsme jen lidé. A lidé se navíc mění. Když se jeden osobnostně posune, dá se předpokládat, že vztah bude muset projít také určitou změnou. Jakou – to je pak na obou zúčastněných. Je to logické – když například někdo projde vážnou nemocí, životním zlomem, traumatickou událostí – nemůže ho to nepoznamenat. Také je otázka, zda záležitost „jen“ překoná nebo jí skutečně projde a přijme ji jako součást sebe sama. Pak se mění, posouvá, a již zkrátka nemusí rezonovat s energií druhého. Je to, samozřejmě, velmi individuální.
Myslím, že zrovna téma lidských vztahů – a uchopte si, kterou úroveň sami chcete – je právě o nesčetném množství podob. Doslova asi nesčetném. Každý jeden z nás je bouřlivý koktejl povahových rysů, myšlenek, emocí, zkušeností, iluzí, přání, nekonečného zmítání se mezi rozumem a srdcem. A teď si představte, že se tyto dva koktejly mají alespoň trochu sladit (aby se to dalo vůbec pít)… Takže – myslím, že obzvlášť zde platí, že nic není dáno, nic není dobře, nic není špatně. Stejně, jako vše okolo nás je naše zrcadlo, stejně tak vztahy jsou odrazem vztahu nás samých k sobě sama, ke svojí duši. Neboli – jak se chováte k sobě, budou se chovat ostatní k vám. Nevážíte si sami sebe? Bum, okolí se k vám bude chovat jako k hadru na holi. Budete žebrat o lásku, protože vás naučili, že si ji nezasloužíte? (protože jste takoví a makoví a doplňte si sami – jsem si jistá, že drtivá většina z vás ví moc dobře, proč si nic „nezasloužíte“…). Bum, běžnou součástí vašeho životního scénáře budou zrady a podrazy (protože zkrátka podrážíte sami sebe). Myslíte si, že jsou všichni lepší než vy? (protože prostě viz výše) Bum, budou vám to dávat najevo. A milióny dalších verzí… A víte, co je na tom nejsmutnější? Že vy si toho ani nevšimnete. A ještě navíc se v tom budete cítit dobře (protože tyto vzorce a pocity důvěrně znáte, takže popisované reakce okolí vám do toho krásně zapadají). A proto to budete i svým chováním vyžadovat – dál a dál… Klidně do nekonečna. V lepším případě – do nějakého onemocnění, autonehody, rozvodu, ztrátě bydlení, zradě „nejbližších“… Tam se vám odkrývá potenciál k nahlédnutí do svého nitra. Ale jen, pokud budete chtít…
Zpátky ke vztahům: takže všechny vztahy jsou tu vlastně pro nás. A jen a jen my sami si určujeme, které chceme dál udržovat při životě a které necháme vyšumět… Ono nezřídka potřebujeme (a proto na nich lpíme, i když se v nich o rovnováze hovořit vážně nedá) i ty, ve kterých úplně spokojení nejsme. Narůstající tlak vychyluje kyvadlo výš a výš – a buď jednou povolíte a kyvadlo se zcela samovolně vrátí do své přirozené polohy (takže se vztah buď rozpadne nebo zásadně změní) anebo nepovolíte, budete tlačit a táhnout a snažit se víc a víc, a pak vás možná to kyvadlo rozdrtí…
A myslím, že není důležité, zda se s člověkem vidíte každý měsíc, každý den nebo jednou za pět let. Když si rozumíte, když jste na stejné vlně, zcela přirozeně plynete. Podstatné je, aby byly obě strany spokojené. Jakmile jeden potřebuje intenzivní kontakt a druhý spíše občasný, protože každý jsme úplně jednoduše jiný, fungovat to nebude. Možná pokud budou schopní, a hlavně ochotní, ke kompromisu (ale za jakou cenu?). Ponecháváme stranou snahu o intenzivní kontakt pramenící nikoli z přirozeného nastavení daného člověka, ale z jeho nevyzrálosti či nenaplněnosti (ale i toto bývá častou učební lekcí v rámci vztahů, zejména partnerských).
Vím, že se to lehce píše (no, tak úplně lehce také ne…), ale hůře žije. Nicméně alespoň pro nějakou zjednodušenou představu zřejmě není od věci pokusit se podívat i na tuto oblast z určitého nadhledu. Princip je asi vesměs vždy stejný. Vztah-ujeme se k někomu z nějakého důvodu. Nezřídka spočívají příčiny právě v nevyřešených záležitostech – blocích, nefunkčních vzorcích, nenaplněném prožívání života, osamělosti… A je asi logické a přirozené, že na začátku svého uvědomování si se snažíme kompenzovat cokoli zvenku. Běháme za lidmi, prosíme o lásku (ne slovně, ale snažíme se zalíbit, ponižujeme se, děláme psí kusy, aby nás někdo pochválil…), neříkáme své názory, necháme si líbit, když nám někdo ubližuje… To vše nás naučili jako malé: že na nás nezáleží a že přednost mají ti druzí, stejně jako pravdu a právo na vše, na rozdíl od nás… Neboli – ani nás nenapadne, že bychom si to, co nám chybí, mohli (a měli!) dát zevnitř.
Pojďme na vyšší level: dávat si ani nic nemusíme, my tam totiž už všechno máme! Přišli jsme na Zemi se vším, co potřebujeme. A ne jenom k přežití, nýbrž k radostnému naplněnému životu (jedu v tom opět s vámi, zachovejte klid…). To, že cítíme jakýkoli nedostatek ve svém životě, znamená jen to, že jsme popřeli sami sebe. Tvrdili nám tak dlouho, že naše pocity nejsou podstatné, až jsme se od nich odpojili (jenže – jak pak chcete poznat, co je pro vás dobré a co ne?). Říkali nám, že život má jediný scénář a ten je pro všechny stejný (jenže – jak pak chcete jít svou skutečnou cestou?). Učili nás přetvářce, pseudo-morálce, slepé poslušnosti, falešné úctě k rádoby-autoritám (jenže – kde jste vy?). Ego se zkrátka nezastaví před ničím… Ale před vámi smeknout může – jen se pro to musíte rozhodnout! Vždy máte volbu! Ať už bylo, co bylo, ať jste v jakékoli fázi života, můžete vždy začít znovu. Je úplně jedno, za jaký konec to uchopíte. Nebo, že to nepůjde hned. Zkrátka se jen opravdu rozhodněte – uvidíte, jaká vlna radosti se ve vás během chvilky rozlije… A radost bude následovat síla. A sílu uvědomění si své moci nad svým životem. A pak už vás nic nezastaví…
Jasně – toto je ideální případ. Ale vaše rozhodnutí je skutečně jediný bod zvratu ve vašem životě. Kdy ho uděláte, a jestli vůbec, je jen a jen na vás…
A pamatujte: jaké mají vaše vztahy skutečně být, si určujete sami!
Držím vám palce!
