Když se nám v životě nedaří, nemáme pocit naplnění nebo prostě pořád něco hledáme, hlavní a velmi efektivní příčinou je sabotáž sebe sama.
„Cožeee? Já ty články asi přestanu číst, to je zase nějaký výkřik do tmy…“.
No, není. Úplně v pohodě se budeme sabotovat celý život a ani si toho nevšimneme. Pokud budeme chtít něco zlepšit (pokud si vůbec dovolíme připustit, že by to šlo), hledáme zcela logicky (ha ha ha) venku – okolnosti, doba, rodina, kolegové, prostředí… A já, z lásky k vám : ), vám to zase trochu postavím na hlavu… (ale proto tady jste, že? : )). To všechno jsou jen důsledky, vnější obraz vašeho nitra. Chápu, že se vám to nelíbí. Ale to je to, co potřebujeme udělat – naše nitro očistit od všeho, co k nám nepatří. Ať už je to zkušenost, emoce, myšlenka, které jsme získali na základě našeho vlastního prožitku, anebo něco, co jsme jen pochopili jako naši zkušenost (viz dále).
Genialita sebe-sabotáže spočívá v kombinaci myšlenkových konstruktů, vzorců chování a programů jednak přímo implementovaných (říká se tomu výchova) a jednak následných (ty už jsme si osvojili sami na základě těch prvních). A teď to klubko rozšmodrchat…
Nevztahovat si na sebe záležitosti, které nám nepatří, je těžké. Hlavně proto, že si to vůbec neuvědomujeme, že to nevidíme, nechápeme. A i když začneme, rozum už ví, ale city jsou stále namočené a není lehké je vyždímat, usušit a namočit opět do své energie… Je to obtížné pro dospělé, a asi až nemožné pro děti.
Tak proč to děláme…?
No, naučili nás, že jsme zodpovědní za pocity druhých, že se musíme chovat podle nějakých měřítek, modelů, atd. Takže je pak velice lehké sklouznout k tomu (a zvláště ženy k tomu mají sklony) trápit se kvůli ostatním, kvůli kdejaké věci či události, která se kolem nás objeví, ale přitom s námi vlastně vůbec nesouvisí. A když na to skočíme a začneme ji „řešit“, dáváme jí pozornost, díky které daná věc roste. Dáváme jí tedy pozornost – a svou energii – stále více a stejně nic nevyřešíme, jen jsme si přivalili další balvan do cesty.
A teď si představte, co mají dělat chudáci děti?
Netuší, že třeba rodiče mají nastavený jeden z modelů partnerských vztahů (nemluvíme o vyrovnaném plnohodnotném vztahu, tam by modely neměly šanci, protože by vše plynulo přirozeně). Model, který sice asi úplně nevyhovuje ani jednomu, ale protože jiný neznají, v jiném nevyrůstali, tak ho opakují, přijde jim přirozený, normální, ani je nenapadne, že by něco mohli dělat jinak. Model plný vzorců, díky historii společnosti propracovaný na mnoha úrovních – co kdo komu, za jakých podmínek, co za to, kdy ano, kdy ne… Model podporující a vytvářející další vnitřní konflikty a frustrace, přidávajíc je k těm, které už si partneři do vztahu přinesli. Viděli jste někdy vodní vír? Tak tak nějak to asi vypadá… Když spadnete jako malý brouček do řvoucího vodního uragánu, nemáte šanci.
Děti také nechápou (ani nemohou chápat), že když na ně rodič křičí nebo jim něco vyčítá, v podstatě díky svým nevyřešeným vnitřním konfliktům a emocím často sklouznul zpět do role malého dítěte, které si na tom druhém dítěti vybíjí svou frustraci – vidí v něm možná i sama sebe, malého, nepochopeného, nechápajícího, nešťastného. A protože to jinak neumí, použil jediný nástroj, který má – reaguje tak, jak reagovali jeho nevyzrálí rodiče (a jsme u principu sněhové koule – kdepak máme asi začátek?). A možná i vnitřně ví, že právě ubližuje, i když ani vlastně nechce, takže je mu ještě hůř. A navíc někomu, koho by snad měl milovat nejvíc…
A i když to jednou pochopíte, to už budete dospělí, tak to neznamená, že vás to přestane bolet nebo že to vlastně nic nebylo a oni za to nemohli. No, mohli. Každý jsme zodpovědný sám za sebe. Vy na sobě taky pracujete, to byste nečetli tyto řádky. A i kdyby nic jiného, přijdou vám slzy u dětí v pořádku…?
PAMATUJTE – NIC Z TOHO NEBYLO VAŠE. Za jejich životy jste nemohli.
A paráda je, když je v tom podporují ještě třeba média nebo prarodiče apod. Každý ví naprosto přesně, jak to „má vypadat“… Chápete? Pravda je, že to nemá vypadat nijak. Nejde o to, aby něco nějak vypadalo. Jde o to, abychom byli v klidu, spokojení, zdraví.
Nejsilnější a nejefektivnější vzorce jsou právě ty založené na strachu či pocitech viny… skvělé… pokud jste důkladní, to, že se v něčem sabotujete, je možná ta lepší varianta – protože pokud se budete např. neustále důsledně (jak vás to naučili) vracet jako RAK k pocitům jako je VINA, tipněte si, kam až to můžete dopracovat, co si asi tak můžete vytvořit… a můžete si říkat, že to přeci není možné… a že vy jste byli ti dobří, hodní, ohleduplní, chápající, vciťující se, dávající… ani čumáček jsem nevystrkoval z té kóje, do které jsem si vlezl, protože jsem dobře věděl, kde je moje místo… a jaká to je tedy spravedlnost?… a kde najednou všichni jste, jak to, že jsem tu sám? No, protože prostě všechno musíme zvládnout nakonec sami, a může kolem nás být lidí, kolik chce. Na operačním sále vás nikdo za ruku držet nebude… Pak teprve (ale možná ani tam) pochopíte…
Nejsmutnější na tom všem je, že si to děláme sami… Už ani nepotřebujeme nikoho, aby nás v těch vzorcích a konstruktech udržoval. Už jsou nahrané, už běží samy. Štafeta byla předána…
Skvělá zpráva je, že díky tomuto faktu to můžeme my sami změnit. Není to lehké, zatraceně to není lehké… Ale je to jediná cesta.
A když už jste udělali tento první, nesmírně těžký, krok, v žádném případě vás nesmí zastavit, že si neumíte představit, co bude dál. Nesmíte se bát jít do neznáma, i když třeba ani nevíte, proč byste měli… Vězte, neznámo je to jen pro vaši mysl, ne pro vaši duši : ).
Věřit, věřit, věřit! To je to napojení, to je ta živá esence, to je ta energie.
Hrnec taky neví, jestli v něm uvaříte polévku nebo omáčku, prostě je zapnutý a hřeje…
Představte si, že se jednou ohlížíte za svým životem a říkáte si, proč jsem to nezkusil? Proč jsem to neudělal? Čeho jsem se bál, proč jsem nechtěl? A uvědomíte si, že vlastně o nic nešlo… Že je jedno, co v životě děláte, jde o zkušenost, prožitek, které se promění ve vaši energii a stanou se vaší součástí. Ale co jste si uložili tím, že jste do té zkušenosti ani nešli? No, možná, že si naplánujete do příštího života to vyzkoušet… Protože vám to prostě chybí, nejste jaksi celiství. Protože jste zkrátka neudělali, co jste „měli“ – rozuměj, co po vás chtěla vaše duše. A ta to po vás chtěla, protože to byla vaše cesta, vaše potřeba. Kdyby ne, vůbec by to s vámi nezarezonovalo. Ale vy jste neměli odvahu nebo vás spolehlivě a třeba i velice rychle (čím rychleji, tím to pro ni bylo asi nebezpečnější) odřízla vaše mysl (a kruh se uzavírá – vzorce, konstrukty, programy…). A ještě vám namluvila, že to je pro „vaše dobro“.
Jestli to skutečně cítíte, běžte do toho…
A i když budete mít pocit, že musíte, alespoň třeba dočasně, dělat něco, co není vaše, ale „nemáte jinou možnost“, nevadí. Myslím, že pokud si uvědomujete, že to není vaše, škodu to nenadělá. Podstatné je, že víte, že je to vaše rozhodnutí. NEJEDNÁTE Z MÓDU OBĚTI, ALE TVŮRCE.
Když ukážete svou autenticitu – nebudete třeba v tu chvíli brát až tak moc ohled na to, abyste druhého nezranili atd., dáte mu možná víc, než kdybyste se potlačovali. Možná ho inspirujete, možná pocítí naději, radost, sílu, možná ani nebude vědět, co to je, ale začne se cítit lépe (a ani ho nenapadne, že byste se ho mohli dotknout).
A možná se ho i dotknete. Ale pokud bude jen trochu zralý, bude vědět, že to vůbec nesouvisí s vámi.
Každý den začínáte znovu. Neidentifikujte se se svými rolemi.
To, co žijete teď, jste si vytvořili svým nastavením v minulosti. To, čemu věříte teď, budete žít v budoucnosti. Pomineme to, že vlastně ani minulost, ani budoucnost není – žijeme vždy teď a tady…
A jaké si asi přitahujete vztahy, když jste jako děti milovali své rodiče nejčistší láskou a oni vám ji zašlapali do země, protože to samé už neuměli? Z esence té přirozené čistoty a otevřenosti se snažíme naplnit jejich představy a požadavky (byť i nevyslovené, znáte to, stačí pohled, zvednuté obočí) beze zbytku. Odevzdáme se celí. O to více zranění bolí. A tento otisk časem považujeme za svou osobnost. A vlastně v tu chvíli je. Chováme se podle něj, vyzařujeme jej a přijímáme reakce na něj. Ač vůbec není náš. Co si asi vytváříme za život?
Spousta lidí vás díky tomu bude zneužívat, a ještě vás považovat za slabochy. Bude vás zraňovat, psychicky vydírat, a ještě se vám smát. Bude vás ponižovat a vám to bude připadat normální. Vy se budete snažit ze všech (zbývajících) sil naplňovat, splňovat, dodržovat, poslouchat, dělat, a ještě za to budete vděční. Když pak někdo prohlásí, že má hezký život, vůbec nechápete, o čem mluví. Bojíte se, aby se náhodou někdo nezeptal, kdy jste byli v životě naposledy šťastní…
Nezpochybňuji socializaci – žijeme v nějaké společnosti, v nějaké struktuře, a je dobré se naučit chodit po přechodu (i když i na tu zelenou je potřeba se rozhlédnout). Ale zároveň nejde o zlomení osobnosti, ale její podporu – ona si svou cestu najde. Malý vzrůst neznamená menší duši.
Čím menší dítě je, tím více cítí – postupem času se tato otevřenost zmenšuje, obrušuje, otupuje, nahrazuje ji rozum. Jako děti cítíme, i když nerozumíme. Takže když nám jako velkým říkají, jak mají vztahy vypadat, přidává se k tomu všemu ještě pocit viny. Mám cítit to a to, ale já to necítím. Nechápu proč, když to tak „má být“ a evidentně to tak mají všichni. Je jasné, že je se mnou něco v nepořádku.
Není.
V nepořádku je to, v čem žijeme. A protože city, pocity, emoce jsou úzce spojeny s fyzickým tělem, je jen otázka času, kdy se nám na něm projeví… A drtivá většina z nás v tu chvíli běží za „odborníky“ (protože prostě svou důvěru dali někomu jinému, místo sobě sama), začnou tělo různě prozkoumávat a pak „léčit“ (protože rozuměj – příčina je ve fyzickém těle, to je „logické“…). Naštěstí, vy už vidíte pod povrch, takže nikam nepoběžíte (dobře, třeba poběžíte, ale jen abyste si chvilkově ulevili, ale současně budete přemýšlet nad svým nitrem). Prosím, udělejte to pro sebe. Udělejte to pro sebe dřív, než lékařka v potemnělé místnosti osvětlované jen září počítačových monitorů přivře dveře a polohlasem řekne: „Je mi opravdu líto, ale…“.
Čistá láska, důvěra, soucítění, přijetí, úcta… To vše je přirozené, to vše naše nepochopení ničí… Proto je tak těžké se znovu najít. Když se tak ale stane, už to nepustíte. A proto si ani do svého života už nebudete moci přitáhnout osoby, jejichž osobnostní úroveň nedosahuje ani prachu páchnoucímu močí na nerovné dlažbě velkoměst…
Strach není autorita, nápomocnost není vypočítavost, důvěra není hloupost, laskavost a soucítění není slabost.
Všechna svá zranění proměňte ve svou sílu. Veškerou energii, kterou jste odevzdali, si vezměte zpět. Důvěřujte jen sami sobě. Všechny svoje schopnosti máte k dispozici.
Je jen na vás, jak je použijete…
VAŠE SRDCE SE PRÁVĚ OTEVÍRÁ…
