Začneme stylově: já si totiž nepamatuji, jak jsem se naučila očka hladce a obrace. Vím jen, že základní způsob nabírání, který používám dodnes, mi ukázala rodinná známá – paní, která pletla zřejmě celý život, jenže mně to tenkrát nic neříkalo. Můj první pletený kousek, který si vybavuji, byla šála v citrónové barvě s oranžovými a světle zelenými nitkami (byla 80. léta a tahle byla zkrátka po ruce) kostičkovaného vzoru. Bylo to asi v 7. třídě na hodině pracovní výchovy a myslím, že jsem ji i nosila…

V té době mě ale spíše bavilo šití – sice jsem nic neuměla, ale to mi nebránilo. Našla jsem kus látky, odhadla, na co by asi stačil, a vrhla se ke stroji. Ono to šití je svým způsobem rychlejší – nemusíte díly teprve zhotovovat, látka už prostě hotová je. A ve věku dospívání vám jde zkrátka o rychlý a viditelný výsledek. Kvalita či cokoli ostatního vás nevzrušuje. Až mnohem, mnohem později jsem si uvědomila, že to, co mě na celém tom tvoření (čehokoli) baví, je právě ten proces. Proměna nápadu v něco, co držíte ve svých rukou.

Další kousek, který si vybavuji, byl tyrkysový dírkovaný pulovr s lodičkovým výstřihem a kimonovými rukávy, z lehoučké příze, zřejmě s příměsí vlny. Myslím, že jsem tenkrát pletla podle vzoru zakoupeného ve VKUSu Jičín nebo tak někde. To mi bylo asi 18. Pak následoval smetanový pulovr s nějakým pružným vzorem a velkým copem, přišitým vodorovně přes hrudník. Podotýkám, že jsem neměla tušení, jak se třeba rozplétá – co jsem neuměla, to jsem si vymyslela. Pleteninu jsem tedy rozšiřovala tak, že jsem ručně nabrala na okraj jehlice další očka – to snad ani nemohu zveřejnit… Také si vybavuji pánský svetr s šálovým límcem – tam jsem pletla zkrátka do výšky a pak to zarolovala a přišila… Dokonce vzpomínám na pulovr se zipem u krku – jak jsem ten zašmoulila, to fakt netuším… Byla jsem čistý samouk, neměla jsem kolem sebe nikoho, od koho bych se mohla učit. Byl začátek 90. let, dosavadní časopisy končily, nové tu ještě nebyly, o internetu jsme si mohli nechat zdát.

V následujících letech jsem tedy občas pletla (pro dospělé i děti) pro radost, ale to mě časem přestalo uspokojovat. Nechtěla jsem plést jen tak, stále to stejné a stejným lidem: jednak jsem nechtěla někomu něco vnucovat (a aby někdo nosil svetr jen kvůli vám, přestože má radši třeba mikinu), jednak jsem se chtěla posunout, naučit se něco jiného. Takže jsem jehlice s plíživým pocitem rozčarování odložila a vytahovala je vždy jen na podzim (když se ochladilo), abych si upletla něco pro sebe. A když se na jaře oteplilo, jehlice mě pustily. A někdy jsem je ani nevytáhla.

Vzpomínám na jeden volnější pulovr ve světle mátové barvě se složitými proplétanými copánkovými vzory z příze Batole. Měla jsem z něj velkou radost, moc ráda jsem ho nosila. Do chvíle, než mě potkal jednoho dne po cestě z práce sousedův pes, který utekl a chtěl si hrát. Bylo to ještě štěně, ale velké asi jako já. Skočil na mě a asi si ani nevšiml, že mi drápy milý pulovr roztrhal…

Moje hluboká vnitřní radost se pak tedy ozývala vždy jen ve chvíli, kdy jsem občas zašla do obchodu a listovala v již dostupných zahraničních časopisech o pletení. Nedokážu ten pocit popsat – jako když se vám zatají dech a vy se bojíte, abyste nevyplašili motýla, který si vám právě sedá na hřbet ruky… Takové snad až mystické vnitřní ztišení, kdy si uvědomujete křehkost okamžiku. Dnes už vím, že to byly první (nicméně díky „běžnému“ životu dobře potlačované) signály probouzející se intuice, volání duše po tom, abych šla cestou, pro kterou jsem přišla…

Časopis jsem zakoupila a nemohla se nabažit kreativity, která sálala z každého kousku. Mně snad ani nešlo o barvy, tvary, vzory – já jsem vnímala celou tu krásu tvoření. Ale když jsem se vydala do galanterie, samozřejmě daná příze nebyla (jednalo se o příze zahraniční, u nás ještě nedostupné). Zkusit přízi nahradit se na výsledném kousku moc neosvědčilo (navíc s mými tehdejšími zkušenostmi). I to přispělo k mé další zdrženlivosti v pletení. 

Vzpomínám si dokonce, jak jsem byla asi před 20 lety na jedné konzultaci v Jablonci n. N. Mimo jiné jsme tam hovořili i o práci a o tom, co by člověk chtěl dělat, kdyby mohl cokoliv. No, k čemu myslíte, že jsem asi došla… Úplně si vybavuji své pocity euforie, když jsem na zpáteční cestě sledovala za okénkem přírodní scenérie a siluety městských aglomerací a měla alespoň v mých tehdejších představách jako práci – pletení…

No, a pak přišel rok 2021. A najednou se vidím, jak sedím v kanceláři vedoucího a dávám výpověď. Slyším se, jak říkám, že potřebuji jedny dveře zavřít, aby se mohly otevřít jiné. V podstatě je to, jako bych se dívala na nějaký film. Jako, kdybych plula na nějaké lodi, a sledovala řeku, kam mě její proud nese. Já snad ani nemohu říct, že jsem se pro to racionálně rozhodla. Šlo to jakoby mimo mě a šlo to velice rychle. Po téměř 26 letech jsem odešla z korporátu.

Netušila jsem, co bude dál. A navzdory mé mysli, na kterou jsem spoléhala celý život a která se zoufale chytala za hlavu, jsem byla nevýslovně šťastná. Dnes už vím, že to jásala moje duše… Řekla jsem si, že poprvé v životě nechám věci plynout. Že chci dělat něco, co mě bude naplňovat, bude to mít pro mě hluboký smysl a přesah i pro druhé, a že si na to klidně počkám. A ještě ve výpovědní lhůtě jsem už seděla na červnovém sluníčku na balkóně a držela jehlice v rukou. Nebylo šťastnějšího tvora v tu chvíli na Zemi. To jsem ještě netušila, že se to mystické kouzlo, které právě zažívám, bude jmenovat Pletená magie.

A trvalo dalšího 1,5 roku, než mi opravdu došlo, že touto cestou chci jít. Klidné čekání to také nebylo – rozum pěkně vyváděl. Také jsem si říkala, že se nehodlám ničemu uzavírat – ať přijde, co má. Pravda ale je, že mi vlastně do dneška nepřišlo nic jiného, co by mě tak hluboce vnitřně zasáhlo a při čem mám pocit zhmotňování vášně, která se bude dotýkat srdcí druhých lidí. A v tom vidím smysl. V tom cítím své poslání.

Poslední roky se tedy stále učím – o pletení, o technických záležitostech, o komunikaci a druhých lidech, o sobě. Krok za krokem uskutečňuji svůj sen. Chce to spoustu času, obrovskou práci, chápající trpělivost a hlubokou důvěru. Nechávám se vést svou duší. Rozum mi pak pomáhá všechny nápady proměnit do reality.

Pletená magie je koncipována jako cesta – od prvních doteků jehlice a příze k samostatnému pletení podle návodu. Každému přitom vyhovuje něco jiného – někdo chce být veden krok za krokem, někdo chce jen naťuknout, ukázat, navést. Někdo preferuje text, někdo obrázky, někdo video. Někdo si vystačí se základními dovednostmi a nechce se učit nic jiného, někdo cítí potřebu se stále posunovat. Pletení nevnímám jen jako komplexní dovednost, ale i jako učení, rozvoj, vývoj, životní přístup. Každý si může najít to své… Protože pletení nabízí snad doslova nekonečné možnosti hladící naši fantazii – lze plést spousty druhů oděvů či doplňků (funkčních či estetických), v nejrůznějších variacích provedení, ať už se jedná o střihy, tvary, styly, typy přízí, pletací techniky, vzory, barvy atd., přičemž toto vše můžeme ještě navíc kombinovat, měnit či si vymýšlet své vlastní.

Přitom si uvědomuji, že, jak se říká, „vše již bylo upleteno“ (napsáno, namalováno, vymyšleno…). Zkrátka, nesnažit se vymyslet něco, co ještě „svět neviděl“. Svět už viděl všechno. Tím se zbavíte nepříjemného tlaku. A pak vás možná napadne opravdu něco, co svět ještě neviděl… ; ) A také není účelem snažit se naučit úplně všechno, dozvědět se úplně všechno – nikdo všechno neumí, nikdo všechno neví. Snahu o perfektní provedení nechme strojům. Každý kousek je jedinečný, i kdyby byl pletený podle stejného návodu – pokaždé ho plete totiž někdo jiný. Chyby neexistují, jen cesta.

Ruční pletení je pro mě zkrátka o radosti, zklidnění, naplnění, pocitu smysluplnosti z tvoření.

Netuším, co bude dál – ale moc se na to těším!  

Bude mi ctí, pokud půjdete touto cestou, byť i jen chvilku, se mnou… 💗