Svět je jako obrovské hudební těleso a všichni jsme hudebníci: každý z nás svým vlastním způsobem, na své vlastní úrovni, profesní i lidské, ovládá svůj nástroj. A buď spolu nástroje ladí nebo ne. Vytvoří nádhernou hudbu (každý sám za sebe) anebo se to nedá poslouchat. Nic to nevypovídá o nástrojích, každý sám za sebe je v pořádku. Pokud se někdo hrát teprve učí nebo ještě není tak zkušený, může svalovat vinu na druhé – že mu to kazí, že se k sobě nehodí, že hrají něco jiného…
Také může z nepochopení radit jinému hudebníkovi, jak správně hrát – třeba housle budou radit flétně – chápete? A jak má flétna použít smyčec? Aby houslím vyhověla, aby byla ta dobrá, správná, zodpovědná?
A co má chudák flétna dělat, když ji začnou poučovat bubny? Bum, bum, pauza, bum, bum…takhle musíš hrát svůj part… Už máš paličky? Kde to stojíš, musíš tady vzadu. A prostě čekej, až přijde tvoje chvíle, bum. Znáš tyhle značky? Tady musíš uhodit, tady počkat… My to víme, my už jsme toho nahráli! Všichni musí hrát stejně, tak to je. A flétna kouká… Nechápe, na co by jí byly paličky. A zvuky, které vydávají bubny, se jí zdají hlučné, hrubé, povrchní… Ona se nadechne a celým svým tělem se snaží zaplavit svět nádhernou melodií. JEJÍ značky jsou drobounké, přelévají se, štěbetají radostí…
Buben i flétna (stejně jako housle) dělají, co umí. Ale každý je sám za sebe. Co platí pro jednoho, neplatí pro druhého. Čím dříve to pochopí a budou respektovat, tím lépe pro celý orchestr, pro celý svět.
Ani není nutné hrát v orchestru. Tu si píšťala povídá s křišťálovou vodou uhánějícího potůčku, tam v dáli hluboké lesy souzní s Panovou flétnou, hromy zase milují tympány… Ptačí cvrlikání se nese po lesním šumu vonícím sluncem…
A opravdu není na místě falešná soudržnost, soucit, ohleduplnost. Jestliže na sobě někdo nepracuje, necvičí, nesnaží se – nemůže po Vás chtít, abyste kvůli němu zpomalovali, brzdili, stagnovali, umenšovali se. Dostali jste dar – opravdu jej hodíte Bohu na hlavu? Také by Vám mohl spadnout na tu Vaši…
A to cvičení, učení, to je proces. Proces, který je velmi různorodý. Někdo je ve fázi, kdy se snaží pochopit důsledky své víry, svých činů (a to může být napříč staletími – vždyť víte, duše je energie a energie nemizí, to jen přecházíme mezi dimenzemi a tady v té naše duše dostává vzhledem k podmínkám na této planetě tělo). Někdo se přišel naučit či posílit nějakou svou schopnost. A často to bývá tak, že se narodí do podmínek, kde je tato schopnost či vlastnost rezolutně potlačována (např. se přijdete učit své vlastní síle a jste trestáni za to, že jste drzí, nerespektujete „autority“ apod.). A roky pak procházíte situacemi, kde se nejprve učíte chápat, že se žádná chyba nekoná, pak, co je za tím vším, a pak tu svou sílu přijmout. A někdy to naučit i ostatní. Další jsou tu, aby ulehčovali ostatním v jejich údělu. A další, aniž si to alespoň zpočátku uvědomují, svou vlastní cestou boří sebedestruktivní vzorce chování jejich rodové linie. Např. méněcennost žen předávající se z generace na generaci (děje se tak i do minulosti). Často bývají označováni za černé ovce. Nikdo z těch „bílých“ totiž netuší, jak důležitou a těžkou lekci za ně a pro ně ta černá ovečka zpracovává… Někteří lidé přicházejí jen svou přítomností prosvětlovat a prozařovat životy druhých. A někteří další přinášejí nejhlubší vědění a poznání a vynášejí je na světlo, aby pomohli ostatním pochopit. Někdo sem přišel pomáhat zvířecím duším. Někdo umí pracovat s temnotou (závislosti, sklony k násilí, manipulace…). Někdo přeměňovat energie – bolest proměňují v radost, lítost v soucit, zradu v podporu. Svou tvrdou zkušenost přefiltrovanou skrze bezpodmínečnou lásku tak pak předají druhým.
Zkrátka, vůbec netušíme, kdo tu má jaký úkol a proč jde tou cestou, kterou jde. Chápete? Jakým právem pak někoho soudíme? Dle jakých měřítek?
Velmi často dlouho sami netušíme, kam a proč jdeme… Býváme zranění, zmatení, osamocení. Je to proto, že jsme se cestou ztratili. Ztratili jsme sami sebe. Ztratili jsme spojení se svým srdcem, skrze které jsme napojeni na svou duši. A ta jediná ví. Když ale toto spojení necítíme, jsme jako lísteček v hádce vichru s vichřicí… Leckdo se vzdá a není se čemu divit. Kdo to nevzdá, koho prostě něco uvnitř žene za poznáním, za hledáním naplnění, za jakousi vnitřní pravdou, toho nečeká úplně lehká cesta. Bývá dlouhá, plná bolesti, smutku, nadějí a zklamání… Ale díky tomu všemu se srdce člověka stává vnímavějším a otevřenějším. Nakonec se dostane do bodu, kdy je schopen hrát na ten svůj milovaný nástroj své vlastní skladby. Skladby, ke kterým nepotřebuje noty ani dirigenta. Komponuje je totiž jeho srdce. A spolu s ostatními se mohou slít v nádhernou Vesmírnou symfonii…
Pokud si říkáte, JAK se napojit na své srdce, JAK najít svou duši… Pamatujte – NIKDY jste spojení se svým srdcem a svou duší neztratili – KLÍČEM JE VAŠE DŮVĚRA!!! DŮVĚRA V SEBE SAMA! Důvěřujte, že to tak je, že VŽDY VÍTE. Víte, kdo jste, proč tu jste a že vše děláte tak, jak Vás o to Vesmír žádá.
A když si říkáte „JAK důvěřovat, když to necítím?“ – ROZHODNĚTE SE PRO TO! Vím, co říkám, a říkám to s veškerou pokorou a respektem k cestě každého z nás. Nikdy Vás nikdo od ničeho neodpojil, nikdy Vám nikdo nevzal Vaši hodnotu – to si děláme my sami. Tím, že tomu uvěříme. Zkuste vložit DŮVĚRU SAMI V SEBE. Nebude to hned, netlačte na sebe, může to trvat měsíce, možná roky…
Ale nikdo jiný to za Vás neudělá – stejně, jako Vám nikdy nikdo nic nevzal, stejně tak Vám nemůže nikdo nic dát. Stejně, jako jste sami nevědomě odevzdali často to nejcennější, co jste měli, stejně tak si to teď vezměte zpět. Hned.
DŮLEŽITÉ je nevzdat se předčasně. Já vím, že to není lehké… Vezměte to tak, že nemáte co ztratit. Můžete jen a jen získat. Není to lepší? ; )
A jak poznáte, že to funguje? Začnete cítit radost, pak vracející se sílu… Pak se možná naštvete sami na sebe. To se jen kyvadlo snaží vrátit do rovnováhy. Nechte emoce vyplouvat, jen je pozorujte. Jsou to jen emoce. Přišly, odejdou. Když se to nějak projeví na těle – přišlo, odejde.
A možná svou cestou, svou melodií, svými tóny inspirujete další. Ti si možná předtím vůbec neuvědomovali, že mají potenciál hrát naplno a krásně… Čím více cvičí, poznávají své vlastní tóny, učí se s nimi pracovat, tím se stávají bohatšími. Možná zjistí, že vlastně chtějí hrát na nástroj úplně jiný…
Možná jejich hudba přiláká další hudebníky, mající stejné pojetí a cítění sebe sama. Možná se spojí, aby vytvořili nádherný projekt, ze kterého bude prýštit radost. A možná se časem rozejdou, aby hráli dál – chvíli sami, chvíli s někým jiným… Důležité je, že hrají SVOU hudbu.
Hudbu, která má moc a schopnost otevírat a spojovat lidská srdce. Hudbu, která nás obejme a pronikne námi skrz naskrz. Ta hudba – to je energie. Energie Vesmíru. Energie Boha. NAŠE energie.
Když Vám jednou naplní Vaše srdce, budete ji už hledat navždy.
Bude to pak jediná esence, na které se budete ochotni spojovat s ostatními. Nic jiného Vás totiž již nebude naplňovat. Snadno pak rozeznáte prázdná gesta, fráze, nesmyslné koncepty, hloupé chování, povrchnost, iluze, hry ega. To vše už pro Vás bude jen nepříjemný hluk, rušící Vaši symfonii.
Nebudete potřebovat slova, Vaše srdce si budou rozumět.
S úctou k tónům Vašeho srdce…
