Určitě to všichni znáte. Ať už zevnitř, že jako si v té ulitě hovíte a čtete o tom, že tam venku je to záživnější, barevnější, radostnější, ale jako proč byste to měli zkoušet, naprosto nechápete, těm venku zkrátka schází rozum. Anebo se držíte za okraj, vykukujete ven, ale pořád jste přesvědčení, že tam tedy v životě nevkročíte, to je pro ty jiné, ale pro vás ne. Sice nevíte proč, ale je to jasné, je to dané, a ani vás nenapadne nad těmi venku přemýšlet, v čem jako to mají jinak. Nemá to smysl, vy jste stvoření pro domeček s designem spirálky. Někdo možná začne vystrkovat panožku (a vlastně v tu chvíli navíc neví, jestli není ve skutečnosti škeble…).
Na první pohled se zdá, že nejzmáknutější to mají hlemýždi. Ti si vylezou, zalezou, zaparkují či naopak to mastí vzhůru na strom, a je jim to jedno. Jako by svět tam venku a tady uvnitř pro ně jedno byl. Jako by zcela přirozeně přecházeli mezi světy. Nenechte se mýlit. Jejich autenticita, na rozdíl od naší, spočívá právě i v té možnosti kdykoli si zalézt. A tak na nás mohou klidně šťastně mávat tykadly…
Naše ulita s naší autenticitou dohromady nejdou. Samozřejmě, můžeme v ní zůstat navždy. A není se co divit. Stačí odhrnout záclonku a mrknout z okna, jako mohl hlemýžď v jedné dobrodružné a napínavé knize, kterou jsem kdysi četla. A která mne evidentně velmi ovlivnila. Myslím, že se jmenovala Ferda mravenec (dokonce občas používám přirovnání „vytočená jako Beruška“…).
A taky je fakt, že nás vlastně ani často nenapadne, že bychom měli něco měnit. O tom už jsme si taky povídali. Zkrátka, když člověk nic jiného nezná, tak ho to asi napadnout nemůže. A proto zřejmě přicházejí zlomové okamžiky, kdy už si prostě nemůžeme namlouvat, že je vše v pořádku. Nicméně to už bývají jen důsledky dlouhodobého fyzického či psychického nekomfortu a je celkem jedno, jaké oblasti života se týkají. Také je pravda, že to bývají jen impulsy. Není to tak, že by se v jednom okamžiku, lusknutím prstů, změnilo chování člověka – vše se napravilo, urovnalo, uzdravilo. A je zase jen a jen na nás, zda to pochopíme jako startovní výstřel. Zdaleka ne každý to vůbec pochopí. Zdaleka ne každý do toho půjde.
Jít do neznáma, nechat plynout, odevzdat se životu – to nás nikdo neučil. Vtloukali nám do hlavy opak (spoustu opaků, téměř snad všeho, než to ve skutečnosti je). Proč – to necháme stranou, povídali jsme si o tom v jiných článcích. A stejně jsme došli (dobře, já jsem došla, ale vy jste se mnou jistě souhlasili) k závěru, že nikdo nevíme. A abychom z toho nevyšli jako zoufalci, nabídla jsem variantu, že nevíme, protože nemáme vědět…
Ale bez ohledu na „proč“ se můžeme směle podívat, jestli to nejde jinak. A kdyby to šlo, co by to pro nás znamenalo. Je tu silný důvod, proč tyto své myšlenky zaháníme, když se už tu a tam objeví. „Uvěřím tomu, až to uvidím“ – znáte? Jenže i to funguje obráceně – „uvidím to, až tomu uvěřím“. Dovolím si jít ještě dál. Až tomu uvěříte, ani pak to neuvidíte. Vy totiž uvidíte něco mnohem, mnohem krásnějšího. Ale ani to vlastně neuvidíte, vy to totiž budete cítit, prožívat, žít. A možná jste už i nějaký ten „důkaz“ viděli – třeba jste si říkali „chtěl bych mít život jako on“, „on nežije normálním životem, to se mu to mluví“ atd. Jenže, co když to bylo ono? On se jen řídil svým srdcem. O čemž tu melu také již několik měsíců… To je to plynutí. Z ulity nevylézáme kvůli druhým, ale kvůli sobě.
Dobře, tak já to tedy zkusím. Všiml jsem si impulsu a co jako mám dělat teď? Nic. Mějte stále otevřenou mysl i srdce (potřebujeme obojí – srdce pošle impuls, mysl zformuje proces, ruce a mozek provedou). A začnou k vám chodit informace, jako na cestě – směrovky, značky, názvy. Pamatuji si na celkem nedávné období, kdy mi chodilo jedno, vlastně už pro mě, potvrzení. Pustíte televizi a v tu chvíli je tam třeba reportáž z druhého konce světa, o nějaké historické události, a komentátor zrovna v tu chvíli říká „jak už to bývá, všechno je jinak“. Otevřete internet a první, na co vám padne zrak, je název videa „Všechno je jinak…“. Jedete na dovolenou a kocháte se při prohlídce nádherným jihočeským cisterciáckým klášterem, procházíte jím pod vedením pána a vnímáte ducha starých dob. A když, evidentně sečtělý a životem zmoudřelý, pan průvodce po ukončení výkladu v jedné z místností zamíří kolem vás ke dveřím, pronese jen tak mimochodem a velmi tiše „jak už víme, všechno je jinak“. Někdy sice nechápete, co vám ten osud chce říct, kam vás vlastně chce nasměrovat, ale to nevadí. Prostě si počkejte…
A určitě to není o tom, začít dělat všechno naopak. To by bylo z extrému do extrému. A také máme každý nějakou povahu. Někdo je tichý, někdo naopak na sebe prozradí sám od sebe takové věci, až je vám to nepříjemné. O tom to není.
Jde o výstup z komfortní zóny (také se o tom často mluví, i když každý to asi chápe po svém), o odvahu být autentický. A není to vůbec lehké. Nejen, že nás to neučili, ale zcela cíleně nás potlačovali. Nevím, jak dnes, ale minulé generace určitě (a štafeta jela dál). Ale doba se změnila. Doba se pořád mění, a každá má své. A v každé době žijí lidé své příběhy. Mimo to, jedna věc je začít si toto všechno (nebo aspoň něco z toho) uvědomovat a druhá pokusit se to opravdu žít. A pak vás čeká cesta. Cesta zrání. A často je to i nevědomé. Najednou uděláte věc, která by pro vás před nějakým časem byla nemyslitelná. Zkrátka jdete a uděláte. A mysl bzučí a roztáčí kolečka jako šílená, proč to udělat zkrátka nemůžete a nesmíte a bla bla bla. Jenže vy už jste to udělali. A navíc, světe, div se a pojďte si někdo ke mně, z toho máte radost! O to víc to nechápete. To je v pořádku. Nechápe mysl. Vaše srdce ví, a proto ta radost. Ale pozor, pravděpodobně budete chtít ten pocit zažít znovu. Cože? Možná to zkusíte? Sice víte, že se bojíte, ale z nějakého důvodu byste to rádi zažili ještě jednou? No, třeba bude příležitost. Bude, nebojte. A bude jich pořád víc. Až vás to strhne, a najednou zjistíte, že žijete život, který jste si nikdy ani nemohli představovat, protože vaše mysl pro něj nemá nahrávky. To ji nikdo nenaučil (něco jako umělá inteligence). Skvělý pomocník, ale zlý pán. Ale vaším pánem je už vaše srdce, takže není co řešit…
Nejdůležitější pro ten proces zrání je asi být prostě v klidu. A když se to úplně nepodaří, tak se do něj při nejbližší příležitosti zkrátka vrátit.
Kdysi jsem pracovala pět let jako dobrovolník. Nejčastěji jsem tento čas trávila v centru pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením. Musím podotknout, že jsem tam chodila moc ráda, hodně jsme se nasmáli, cítila jsem se tam velice dobře (a někdy mě napadlo, že vlastně jediný rozdíl mezi kolektivem tam a mým tehdejším kolektivem v zaměstnání je jeden nicneříkající papír navíc hozený doma někde v zásuvce…). Ale zpět ke zrání. Časem jsem si uvědomila, že jsem tam prošla třemi fázemi (a vůbec nešlo o konkrétní klienty či místo působení či aktivitu). V první fázi jsem měla jakýsi dobrý pocit, že dělám něco pro druhé (a asi ještě zadarmo) – prostě dobrá vůle přeci musí být odměněna dobrý pocitem? To jinak nejde, proto se to dělá, je to obecně uznávaná „morální“ hodnota. Nebyl to pocit vnitřní radosti, naplnění, byl to jakýsi dobrý pocit z mysli – jako že asi dělám tu „správnou“ věc. To se zkrátka tetelilo moje ego. Pak přišla druhá fáze. Jako by se to kyvadlo u velkých stojacích hodin přehouplo na druhou stranu, do opačného maxima. Chodila jsem tam s pocitem jakési pokorné úcty a možná nerozpoznaného falešného vděku, že tam vůbec mohu být. Že mi dovolí s nimi trávit čas. Říkala jsem si, jak jsem byla zmatená, když jsem to předtím viděla opačně. Myslím, že to zase bylo absolutní nepochopení vlastní hodnoty, nerespekt, paradoxně neúcta. No, a pak přišla třetí fáze, vlastně naprosto nepozorovaně. Všechny tyto pocity opadly. Nebyly žádné emoce, jen snad čistá radost ze setkání. Nikdo nikomu nic nedlužil, nikdo nikomu nic nedával. No, vlastně oni dali mně – já jediná jsem si tam něco řešila, oni jen byli. Kyvadlo se ustálilo. Přišel čas odejít.
A uvědomila jsem si taky jednu, myslím důležitou, věc. Když jste v rovnováze, vlastně k vám už nic nemůže. Jste v klidu. Ve svém klidu. Ve svém nejhlubším nitru. Nic vás neovlivňuje. I kdyby se vám děly stejné či podobné věci jako dřív, už jdou mimo vás, už nemáte potřebu se jimi zabývat. V dalším kroku si jich vůbec nevšimnete. A proto se také dít přestanou. Když se zastaví kyvadlo, stojí i hodiny. Stojí čas. Teď a tady, vzpomínáte?
Tak co vaše ulitky? Máte je pěkně naleštěné? Vyvoněné? Naplněné? Do okénka by to chtělo možná ještě žaluzijku, tu pan Hlemýžď neměl… Nebojte, já taky mrskám tykadly ve snaze zachytit nějaký ten signál z vesmírné GPS, ale pořád mám pocit, že to stojí za to. Někdy se ptám sama sebe, co to vlastně dělám. A protože naprosto přesně vím, že nevím, začnu se smát sama sobě. A to jako fakt hodně. Nevím, co budu říkat za pár měsíců či let. Třeba se půjdu zahrabat někam do korálového útesu. Nebo najdu nějakou opuštěnou, už věky zkamenělou a řasami potaženou, schránku a budu si říkat, jak jsem dobrá, kam jsem to dotáhla, že teď žiju u moře…
Držím vám palce, ať jste na své cestě kdekoli!
