Naše společnost něco takového vůbec nezná.
Nevím, proč mě to napadlo, ale zadala jsem si tento pojem do vyhledavače: vyskočily na mě jen odkazy o výši min. mzdy a co má zajistit, abychom mohli mluvit o důstojném životě, a pak něco o důstojném umírání… Nádherný obrázek našeho, bohužel dlouhodobého, nastavení. Tak co si pak máme tvořit, že…
CO to vlastně je – důstojný kvalitní život? Jako vždy, souvisí to s pohledem na sebe sama, s naší sebeúctou… Určitě to není plazení se s ohnutým hřbetem za pár drobečků smetených ze stolu, neustálé snažení se, plnění, dokazování, hlava skloněná k zemi a ani nás nenapadne vzhlédnout… Není to o prostředí, ve kterém se systém snaží z nás vyždímat poslední kapičky energie, abychom se náhodou nenarovnali a nevšimli si, že tohle už vlastně nechceme, že si zasloužíme něco krásnějšího… Když i vlastní stát, systém, mechanismy, které jsme stvořili, jdou proti nám – o čem to je? Jdeme potažmo proti sobě sami. Ano, jsou to dnes již přežité struktury – už nám neslouží, ale ovládají nás. A ještě pod rouškou solidarity, zdánlivé iluzorní jistoty či rádoby morálních narativů. Ale už tam není nic. Jsou prázdné. Nástroj se stal pánem. To je špatně. Změnit to můžeme zase jen my sami. A začít musíme uvnitř sebe.
Už jen uvědoměním. Už tím totiž měníme svou energii. Už v ten okamžik začínáme vyzařovat něco, co už se prostě nebude potkávat s tím, co vidíme venku. Cesta není v tom zbourat to, co neslouží, a ještě navíc škodí. Cesta je to přetvořit zevnitř. Začít si tvořit svůj vlastní život, dle našeho cítění. Po kapkách, po krůčcích. Byť ještě procházet tím, co tu vidíme, protože zatím nic jiného nemáme, ale již se svým nastavením. V původních kulisách, ale novou hru. Kulisy se pak přestaví samy.
Hranice toho, co potřebujeme a co chceme, je pro každého jiná. Hned na začátku si ujasněme, že mluvíme o chtění ze srdce, o našich touhách, o skutečných potřebách. Nemluvíme teď o chtění z ega, kde naše touhy pramení z mentality nedostatku – sebeúcty, vyrovnanosti, sebevědomí, potažmo pak projevů v materiálním světě ve formě nekvalitních vztahů, citové prázdnoty, upadajícího zdraví, neustálého strachu, neuspokojivého zaměstnání, „dovolené“ jednou za rok, a i to honem honem (musíme totiž stihnout žít za týden či dva)…
Ráda bych zmínila i něco, co si mnozí z nás neseme z dětství stráveného v dobách minulého režimu, kdy prostě materiální nedostatek byl přirozenou součástí našich životů. Navíc jsme to jako děti neřešili, zkrátka – v čem vyrůstáme, to nám vždy přijde normální, přirozené, a že to tak mají všichni. A také jsme měli jiné zájmy… Ale že se to doslova vepsalo do našich nastavení, a následně stalo součástí našich životních cest, to je nabíledni.
Takže: nemyslím si, že štěstí spočívá v materiální hojnosti. Ani smysl života. I když pro někoho to tak být může, a je to v pořádku – je to jeho cesta, jeho životní fáze, jeho učení, ale třeba i poslání, co my víme… Za roh nevidíme. Ani za ten svůj… ; )
Teď ale hovořím o tom, že mít a nemít jsou jen dva opačné póly (chcete-li extrémy) toho samého. Kde je hranice pro vás a co vlastně hojnost znamená, to si musíte ujasnit sami. Já chci jen poukázat na jeden z hluboce zakořeněných programů a to „tohle nepotřebuji“. Ve skutečnosti – pokud vaše duše po něčem skutečně touží, neboli prostřednictvím naplnění této touhy se posunujeme na své cestě, tak to zkrátka a jednoduše POTŘEBUJEME. To je ta skutečná potřeba. Naše duše nesmí strádat, nesmí stagnovat, nesmí trpět. A rozumějte – naše duše, to jsme my, jeden každý z nás. Že k vám duše hovoří, to víte dobře sami. A klidně si tvrďte, že ne… ; ) O svých pocitech víte. Ať už si je přiznáte nebo ne. A právě pocity jsou duši jazykem.
Jasně, pokud jste zrovna ve fázi, kdy máte jen dluhy (a vůbec třeba ne proto, že byste se chovali nezodpovědně), na nějaký důstojný život asi zrovna nemáte náladu. Nebo prostě máte teď jiné priority a váš život „musí počkat“… Chápu. Ale i tak si můžete byť jen zasadit někam dozadu do svého povědomí semínko, které v příhodný okamžik začne klíčit. Udělejte to pro sebe… ; )
Možné indicie: tohle mi na doma stačí, vždyť mě nikdo nevidí, no tak tam nepůjdu, svět se nezboří, jsou to vyhozené peníze, musím šetřit, jsou v životě důležitější věci, tohle nepotřebuju, jednou si to koupím, může se to ještě hodit, jednou tam pojedu, stejně nevyhraju, tohle je marnivost, to není pro mě, to je zbytečné, to není důležité, na mě nezáleží… Zní vám to povědomě?
Co životní prostředí, v nejobecnějším a nejširším slova smyslu? Co obsah, kvalita a úroveň našeho vzdělávání, které dále určuje náš život? Jakým právem jsou nám podsouvány pouhé náhražky, ve všech směrech…?
Pojďme ještě dále: přijde vám normální, že nemůžeme říkat, co si myslíme? A že jsme za to i trestáni, ať už přímo či nepřímo? Hovoříme, samozřejmě, o subjektivních a slušných názorech, na cokoli. Vždyť to je součástí nejen naší osobní cesty, ale i vývoje společnosti. I podle toho se pozná její úroveň. Součástí našeho kvalitního života by mělo být i právo na dostatečnou a zejména objektivní informovanost, právo myslet si a říkat, co si myslíme (to, že je někdy na některých názorech vidět, že daný jedinec čerpá pouze z omezených informačních zdrojů, to je jiná kapitola – a vypovídá to o jeho úrovni inteligence a zralosti), právo na oporu státu (a teď nemyslím dávky… myslím tím, že se skutečně můžeme opřít o naše zákony, lidská práva, ústavu, funkční výkonné orgány, jejichž stěžejním cílem bude zdravý a důstojný život každého z nás). Nedílnou součástí pak by měl být všeprostupující respekt, se kterým velmi úzce souvisí právo na individualitu, jež je nezřídka chápána zkresleně. Aby zkrátka mohl být každý tím, kým je – nedeformován společenskými dogmaty, očekáváními, podsunovanými pseudohodnotami, vyžadovaným a propagovaným nastavením. Kde tam vidíte místo pro naši sebeúctu? Ale tu si musíme dát sami. A od té pak vše odvíjet.
Tyto nemateriální aspekty jsou pro náš opravdu sebevědomý a spokojený život mnohem důležitější. A možná proto jsou neviditelné. Protože zkrátka jedna z vlastností člověka je dát na první dojem. A když něco nevidíme, často v to nevěříme. Takže – no jo, to je jen takové tlachání. Právě, že není. Jeden z dnes velmi rozšířených pojmů je stres. A co si myslíte, že to je? Nehovoříme nyní o nějaké emoci, vyvolané aktuální krátkodobou situací (naštval vás vedoucí, autobus měl zpoždění, neměla jsem deštník…). Přesně tak – stres (neviditelný, tudíž záměrně podceňovaný) vnímáme jako úzkost, tlak, napětí, obavy, pochyby… To všechno má sílu orkánu. Proč je asi tak rozšířený? Ale systém na to má další obezličku: když je to rozšířené, je to normální. A když je to normální, nic to neznamená. CO je „normální“? Až se všichni zblázníme, bude to tedy také normální… No, vlastně bude. Normální ve smyslu rozšířené. Jaké jsou tedy naše „normy“…? Ale zpět ke stresu: zkuste si ho představit jako vzduch. Je všude, dýcháme ho, potřebujeme ho k životu, stejně tak rostliny, které pak jíme, proudí k nám z médií, od druhých lidí, v podstatě si ani neuvědomujeme, jak nedílnou součástí našeho života je. Tak – a stres je něco jako vzduch, ale jedovatý… Ne moc, abyste se nezačali hned dusit, to by bylo nápadné. On má čas… Ale je to zase jen důsledek naší slepé víry ve vnější svět. Že to je skutečnost – reálná, jediná a neměnná. Že jsme její nedílnou součástí, že do ní patříme. Že tu hru musíme hrát. Ono by možná stačilo už jen uvědomění, že to hra je. Hra, která má jediný účel – na nějakou dobu nás zabavit. Že marně hledáme smysl v našich rolích, marně budeme listovat v divadelním scénáři a postava bude prožívat svůj příběh právě jen, pokud ho budeme chtít spatřit. Co když máme jen vědomě prožívat dané okamžiky…?
Astrologie praví, že 8. 8. vrcholí několikadenní energetický posun, chcete-li – je již naplno otevřený energetický portál, nazývaný Lví brána. Jde o dobu, kdy jsou hvězdy nakloněny našim přáním a snům. Přeji vám, abyste touto branou prošli odvážně, se vztyčenou hlavou a vlající hřívou, ať už jste ve znamení jakémkoli…
Královny a králové, přišel váš čas…
