Díky, že jste tu…

Takže přátelé!

Chci vám říct, že jste skvělí!

Jestliže čtete tyto řádky, tušíte, že tu půjde o víc, než o tvorbu oděvů… A nezalekli jste se, nezůstali jen u pletení (či jakémkoli jiném tvoření, což by bylo i tak výborné), ale jste ochotní naslouchat své duši. Za to vám děkuji a mám vám vyřídit, že vám děkuje i celý Vesmír! Jen tak totiž můžeme vytvořit na Zemi příjemné místo pro život.

Ne, nepůjde to zvenku. Nikdo a nic nepřijde a neudělá to za nás.

Jediná možnost je jít svou vlastní cestou, kterou nás vede naše duše. To je totiž energie, specifická pro každého jednoho z nás, ale zároveň je ryzí esencí, která vše tvoří. A když jsme schopní a ochotní jí naslouchat, děláme to nejlepší pro nás i pro ostatní. Druzí totiž potřebují, abychom byli sami sebou. Stejně tak to potřebujeme my od nich. Jedině tak se můžeme vzájemně obohacovat, podporovat a může růst naše síla. Paradoxně se toho ale všichni bojíme a schováváme se. Jak už to bývá, všechno je totiž JINAK.

Nevím, proč a kdo to takhle zařídil, ale jedeme v tom už po generace. Každý se bojí být sám sebou, protože mu od mala všichni tvrdí, že musí být jako ostatní, musí zapadat, žít podle stejných (často zastaralých a nesloužících) schémat, dosahovat stejných cílů, chovat se morálně, všechno si zasloužit…prostě NESMYSLY. Naše unikátnost, ve které spočívá náš dar, je potlačována, zesměšňována, shazována. Proč? Protože musíme být všichni součástí systému. Proč? Abychom byli manipulovatelní. Proč? Aby ten, kdo je u rádoby kormidla, vydělával a vydělával (ono to už pak asi ani není o penězích, spíš o moci – o iluzorním pocitu, že ovládáte životy druhých).

Jít svou cestou je dnes také znakem odvahy a síly. Ne každý je na to ale již připraven. Je přirozené, že někteří lidé z našeho okolí (a paradoxně, i ti „nejbližší“ – co to vlastně je, že…) z našeho života odejdou. Na chvíli, na delší dobu, napořád. Ale to je také v pořádku, každý máme jinou rychlost, jiný způsob, hrajeme podle odlišných scénářů, na různých jevištích, s rozmanitými kolegy herci. Každý je tu sám za sebe, proto nese i odpovědnost sám za sebe. Ale je to zase jen odpovědnost za svou autenticitu. Určitě tu nejsme od toho, abychom naplňovali očekávání druhých. A naopak.

Spousta lidí toto nechce ani slyšet. Nechtějí přebírat zodpovědnost za svůj život. Je pohodlnější svádět vše na druhé, na okolnosti, na osud. Jenomže jim nedochází, že díky tomu mají i obrovskou moc. Moc tvořit. A ta nezmizí jen proto, že ji někdo nechce nebo jí nevěří. TVOŘÍME VŠICHNI a NEUSTÁLE. Ale je jen na nás, zda vědomě či nevědomě.

Platí: ne zvenku dovnitř, ale zevnitř ven. Ne „uvěřím tomu, až to uvidím“, ale „uvidím to, až tomu uvěřím“.

Pokud tvoříme již vědomě, není co řešit. Dříve či později se naše vnitřní nastavení promítne vně. A je velká pravděpodobnost, že se nám to bude líbit. A když ne, prostě to změníme. Naše realita je jen zesílený odraz toho, čemu věříme, co cítíme jako svou pravdu. A to, že jsme naučení věřit stejným věcem, pravdám, morálce, to jen způsobuje stejnost našich realit. Proto se spousta lidí domnívá, že realita je jen jedna, a hotovo. To prostě vidíme, ne…? No, není. Proto také, bez ohledu na to, co se děje, můžeme každý prožívat něco jiného. Ovlivní nás jen okolnosti, které si vybereme (včetně „může se to stát“…).

VYBÍREJME SI, ROZHODUJME, TVOŘME!

Průšvih je, když tuto sílu nevyužíváme. Buď proto, že nechceme, nebo o ní nevíme. Pohodlnější je totiž zůstat v módu oběti – MUSÍM dělat tuhle práci, MUSÍM se stýkat s těmito lidmi, MUSÍM mít to a to, MUSÍM být to a to… MUSÍM, NESMÍM, NEMŮŽU, NEJDE. Také je dobré starat se o ostatní, bojovat s nimi, soutěžit, soudit – zkrátka odvádět svou pozornost všude, jen ne dovnitř do sebe. To by se nám totiž nemuselo líííííbit…

A že jsem onemocněl? To se přece stává, to je normální… Není. Nemoc vzniká rozporem mezi „cítím“ (jsme na své frekvenci, ve své energii) a „měl bych“ (moje pocity nic neznamenají – „správně“ to je tak a tak). A šup – už lítáme v pocitech viny, frustrace, nevděku, vzteku, ale protože tohle se také „nesluší“, tak je zapřeme i sami sobě. A tyto pocity, jak sami dobře víte, jsou úplně jiná frekvence, než „jé, mně je taaak dobře“…

NEMUSÍME vůbec nic, MŮŽEME všechno. Ne z hlavy/ega/rozumu, ale ze SRDCE. Tak VŽDYCKY víme, co a kdy dělat nebo nedělat, zda v tu chvíli pomoci nebo nezasahovat do cesty druhého, kdy se pustit do akce a kdy jen být – tady a teď… A také lehce rozeznáme skutečnost od iluzí.

Vám to ale vysvětlovat nemusím, vy víte… je mi ctí, že jste tu se mnou…