Otevřete dveře a dovnitř napochoduje vize. Ony totiž čekají, až je zhmotníte. Několik jich na vás ťuká, jen tak jemně, jen abyste věděli, že tu jsou. Pokud ale zapochybujete, počkají ještě chvilku a pak navždy zmizí. Jdou zkrátka jinam.
Vize posílá duch. Vesmír. Něco. Když jste napojení, když tomu svému duchu důvěřujete, chodí vám přesně ty pravé. Pravé pro vás, pravé pro ostatní. Nemusíte vždy přesně a kompletně vědět, co máte uplést (nebo cokoliv jiného – týká se všeho). Stačí pocit, chuť se do toho pustit, radostná představa…
Se mnou osobně Vesmír komunikuje více způsoby, nechceme se zkrátka nudit… Takže jednou si všimnu obrysu květiny prokresleného zapadajícím sluncem, podruhé zachytím esenci života prostého člověka žijícího v souladu s přírodou, pak mě pohled na kouřící šálek kávy na stolku v kavárně přímo vtáhne na předměstí Paříže, kde nostalgicky sleduji padající vlhké listí… A někdy mě zcela jasná objednávka jednoduše vzbudí. A někdy si řekne příze sama, když se jí dotknu. Tyto všechny vjemy, proudění inspirace a radost z následného tvoření si velmi považuji a užívám…
Usedám ke klávesnici a vybírám vhodnou přízi. Samozřejmě se na mne vysypou tisíce klubíček – různých struktur, síly, barvy, materiálového složení… Tudy cesta nevede. Právě proto je výhodou má představa. Už vím, alespoň přibližně, jaký typ příze bude vhodný. Na letní top si např. nekoupíte vlněnou přízi, protože by vám pak zkrátka bylo horko (představte si chudáka ovečku na pláži…). Stejně tak podzimní kabátko-svetr neupletete z tenké bavlny, budete chtít spíše směsovou přízi třeba s příměsí vlny či již vyzkoušený akryl (apropó – zdaleka není akryl jako akryl…). A to mluvíme o vlastnostech materiálů. Pak tu máme ještě sílu příze. Ta ovlivní nejen tloušťku pleteniny, ale i výběr vzorů. Ažurové (dírkové) vzory nebudete plést ze silné vlny – dírky by zkrátka zanikly. Stejně tak rádoby hutný vzor není šťastné plést z tenké příze – výsledná pletenina bude řídká a měkká. A aby to nebylo tak jednoduché, vybavte si ještě třeba chlupatý mohér – jak myslíte, že vám na pletenině z něj vyniknou drobnější vzory? Nic moc… Zároveň s tím vším sleduji i cenu příze – má snaha o pěkné a cenově dostupné pletené oděvy pro vás by přišla částečně vniveč, pokud bych volila drahé materiály (ale nic proti nim – třeba v budoucnu nějaký takový kousek zařadím). Stejně tak můžete jakoukoli přízi v návodu nahradit – je to zcela na vás. Jen doporučuji sledovat návin (délku) příze v přadenu (uvedeno v metrech na adjustační pásce) – tím si zaručíte shodný výsledek, co se týče velikosti (nikoli tak již zmiňovaných vlastností).
Toto vše je třeba brát v úvahu, než vůbec začnete (nebojte, pořád zůstane dost prostoru něco pokazit… ; ) – to byl vtip – párání jde rychleji, než byste čekali… a pokud pojedete podle návodu, snad by vás nic zaskočit nemělo). Zkrátka – jak jednou zklamaně protáhla obličej kamarádka: „… takže barva je až to poslední…?“ Ano.
Ještě na chvilku zpět k té klávesnici: při výběru pak už barvy pamatujte, že kterékoli elektronické zařízení má nastavené nějaké zobrazování barev (technicky to po mně nechtějte). Výrobci vám zařízení chtějí prodat, takže vše musí být zářivé a růžové a dokonalé a nikdy se to nerozbije (nejdříve tak den po skončení záruční lhůty). Z tohoto důvodu někdy přehánějí i to barevné spektrum. Takže když se podíváte na stejnou barvu (neřiďte se názvy odstínů, jen čísly! – názvy si e-shopy mohou vymýšlet a liší se tak od výrobců) příze na notebooku a pak třeba na telefonu, může se MALINKO lišit. Neboli – počítejte s tím, že až vám příze přijde, může být trošičku jiná, než jste si představovali. Já osobně to neřeším – stalo se mi to jen jednou, a navíc může být, že se vám k dané pletenině stejně hodí, anebo zkrátka počká někde ve skříni na svou budoucí příležitost. Tady mají výhodu kamenné galanterie, které ale z kapacitních důvodů nemohou zase naopak nabízet takový sortiment a objem, jako e-shopy. Uvidíte, že si časem najdete to své, opravdu nikdy nebudete plést ze všech přízí světa. Návody vás v tomto směru mohou nasměrovat a až získáte vlastní zkušenosti, už se zařídíte podle sebe…
Takže přízi jsme si právě vyzvedli v jakékoli výdejně a nedočkavě se vrháme na krabici s nůžkami či trháme jako zběsilí igelitový pytel, protože prostě je to tam a já to musím OKAMŽITĚ vidět a osahat a očichat a pomazlit se s tím… (pozor na make-up). Ááááááhhh – a už to vyndáváme, už nám to padá, už trháme i malé pytlíčky – a právě jsme pochopili smysl svého života. Nic víc už není. Prostě – není.
Chcete se podělit o tu barevnou nádhernou naplňující symfonii kreativity (je totiž i celkem pravděpodobné, že jste neobjednali jen to, co aktuálně potřebujete, ale i něco navíc – a já vám fakt rozumím!), ale to pochopí jen ti se stejnou diagnózou… Tak to pro ně třeba alespoň vyfotíte a dáte na síť, aby mohli sténat s vámi.
Samozřejmě, okamžitě vytahujete všechny jehlice, co máte, a vrháte se na zhotovování vzorků = vybíráte a nahazujete a zkoušíte a pletete a jste úplně blažení… Mimochodem – dříve pro mne byly vzorky těžká zbytečnost a zdržování. Doporučuji – tuto fázi nevynechávat (kromě případu, kdy pojedete podle návodu, včetně identické příze – tam jsem to vyzkoušela za vás a vidíte výsledek). Jenže, pokud to střihnete z jedné vody na čisto (a já jsem takovýto střelec v životě běžně) a nemáte například ještě dost zkušeností, může se lehce stát, že budete natolik výsledkem svého snažení zklamaní, že na tuto krásnou kreativní činnost zanevřete. A to by byla opravdu škoda. Pokud totiž neodhadnete správně rozměry, počty ok/řad, vzory (navíc kombinace různých vzorů), neosaháte si ten upletený čtvereček, můžete pak v rukou držet oděv velký/malý/visící/trčící/neforemný/taknějakpodivný/klouzající/škrtící,ikdyžjenněkde,tobysedalo, ale protože vás stál spoustu času a úsilí, přeci ho nevypářete, určitě ho někdy unosíte, třeba na zahradu bude dobrý, a tak ho hodím do skříně. No, a v té skříni bude ležet a čekat na svou příležitost, která nikdy nepřijde. Postupně na něj zapomenete a vzpomenete si jen jednou za dlouhý čas, kdy budete třeba přerovnávat skříň nebo vyhazovat staré věci nebo se stěhovat. A protože vám ho bude líto pořád, zase skončí v té skříni. Je to prostě na vás, ale já osobně bych dneska opravdu začala s tím malým vzorkem a tohle všechno si ušetřila…
(PS: na stránce „Nabídka“ najdete e-book (zdarma) Maličkosti o velikostech… – to může být pro vás v tomto směru praktický pomocník; také tam najdete obrázkovou ukázku návodu)
Já vím, tohle je článek o tom, jak dělám návod, tak co se tady do vás „pletu“, že…? Tak dobře. Mám vzorek, který zatím mé vizi odpovídá. Vím, že dospělé oděvy dělám ve velikosti 38(M), protože zkrátka jen v této velikosti je mohu vyzkoušet (nejen rozměry, ale i chování pleteniny, vlastnosti – hřejivost, pružnost, žmolkování, držení tvaru…). Takže vím, jaké má mít tato konfekční velikost rozměry. Podle počtu ok a řad u vzorku spočítám počet ok a řad jednotlivých částí pleteniny. Protože svou roli v chování pleteniny hrají i vzory (např. copánkový vzor dost stahuje, oproti tomu nějaký vzdušný nechává pleteninu volně – zase záleží na přízi), musím jejich použití či kombinace vzít v úvahu také. I když by neovlivnily velikost (do pulovru byste se vešli), nemuselo by to vypadat dobře (mohli byste být obepnutí v místech, kde nechcete, naopak někde by vám zase mohla pletenina nehezky plandat). Podle vzorků lze také odhadnout, alespoň částečně, jak bude pletenina pevná či splývavá – neboli u měkké pleteniny se nerozhodnete pro klasický límeček u výstřihu, u tužší se nebudete snažit o splývavou sukni…
Mám hotové výpočty, vyzkoušenou pleteninu, vize nabývá konkrétnějších obrysů – jdeme na to. Samozřejmě, mám hned vedle sebe velký sešit s propiskou a vše zapisuji. Každý krok, počty řad, ok, vzory, jak vycházejí, jak se musí začínat na okrajích, aby byly symetrické, jak vychází knoflíkové dírky, výpočty uzavírání při tvarování výstřihu a průramků, rozšiřování rukávů atd., zkrátka vše. Zcela běžně škrtám, párám, přepisuji. I když byly původní výpočty správné, po upletení se mi daná část zkrátka nemusí líbit, něco mi na tom nesedí apod. Běžné je také uzpůsobení vize – příze si sama řekne. A postupně, krůček za krůčkem, očko za očkem, zhmotňujeme ducha… ; )
Když mám upletené všechny díly, jdu fixovat – namočit, vymačkat (nikoli vyždímat!) přebytečnou vodu, rozložit na osušku, zafixovat špendlíky a nechám uschnout (1-2 dny, podle síly příze).
Průběžně fotím: jednak rozložené schnoucí díly, jednak pak jejich následné sešívání, jednak případné pletací potenciální pastičky (4P? – hm…) – třeba vypracování výstřihu, postup zhotovení nopku apod. Návody se snažím zpracovat tak, aby neurazily pokročilejší pletaře, ale zároveň byly srozumitelné a kompletní pro začátečníky. Samozřejmě, je to z mého pohledu… To se netýká jen detailnosti, ale i postupů: každý jsme jiný, každý se učíme jinak, a hlavně chápeme jinak – někdo dává přednost slovnímu popisu, někdo raději mrkne na obrázek, je to zkrátka subjektivní. Co je pro jednoho málo, pro druhého je zbytečně moc. Co se líbí jednomu, neosloví naprosto druhého. I to jsem si musela ujasnit – nikdy neuspokojím dokonale všechny. Zkrátka to nelze. A je to tak v pořádku. Jistě mi dáte za pravdu, že platí obecně. Ale proto to nepřestanu dělat, spoustě lidí se díky tomu může otevřít krásný svět…
Když mám hotový pletený kousek, jdu na návod. Začínám focením již oblečené pleteniny tak, aby byla co nejlépe vidět – jednak barva (záludnosti s ní jsme si popsali výše), jednak tvar, chování pleteniny, vzory… Zároveň ale chci zachovat reálnost, autentičnost pleteniny – nikdy to nebude látka. Při focení záleží hodně na světle – pulovr nesmí být přesvícený (nebyl by vidět vzor), ani tmavý, ani rozmazaný, musí být vidět, pokud možno, celá plocha (vzory prokreslené), v různých úhlech, v různých kombinacích (jiné oblečení, doplňky). To dělám proto, abyste si co nejlépe dokázali oděv představit. Je to jako v obchodě, kde oblečení visí na ramínkách – vypadá úplně jinak, než když si je pak na sebe obléknete. Čím přesnější představu získáte, tím lépe se můžete rozhodnout, zda je kousek pro vás. U malých oděvů je to jiné – tolik malých modelů a modelek kolem sebe nemám. A navíc by mi asi na nějaké moje představy o dokonalém focení hodili hračku… nebo by klidně usnuli… nebo by mastili na pohádku…
A zase – naše snaha o dokonalost: ze začátku jsem byla ráda, když jsem na samospoušť stihla doběhnout před malý foťáček, umístěný na naskládaných krabicích (to ani nikomu neříkejte), a trefit se do objektivu… Dnes řeším stupeň stínu a prokreslenost vzoru a barvu. A přestože mám jednoduchý stojan a na displeji už vidím, že stojím v záběru (a žádná část mi mimo něj nečouhá), stejně se stane, že cca dvouhodinové focení vezme za své. To, když fotografie stáhnu do notebooku a vidím, že co bylo dobré na mobilu, opravdu není přijatelné tady. Natož to uveřejnit. Takže s (i mě překvapujícím) klidem smažu třeba 100 fotek a jdu na to znovu. Ještě, že ráda fotím… ; )
Když mám hotové fotografie na úvodní stránku (na 1 dobrou připadá cca 30 nedobrých – a tak málo jen proto, že v tu chvíli už mě někdy opouštějí i trošku síly…), pouštím se do psaní. Vše o přízi, oděvu, postupy u zadního dílu, předního dílu, rukávu (roláčku, ramínek, čepičky…) – popisy slovní i fotografické. A dále fotografie jednotlivých dílů s rozměry, nákresy s mírami, schémata vzorů… Schémata, tak tam jsem si také dobře naběhla: vždycky nejprve zhotovím vzor v Excelu a pak jej přenesu do PowerPointu – tam teprve vidím, zda se mi líbí nebo ne, příp. předělávám. Tady se asi musím uzemňovat nejvíce – to, co upletu z hlavy raz dva, když mám dát do tabulky, končím… No, nekončím, samozřejmě, ale určitě z toho nejsem nadšená, jako když mi přijde příze… A protože mi prostě tabulky nedělají dobře, po nějakém čase po dokončení návodu (abych jako pozapomněla) si vezmu jehlice a přízi a snažím se naprosto bezmyšlenkovitě jet řádek po řádku a plést daný vzor, jako bych ho viděla poprvé. Jedině tak zjistím, zda jsem v něm nespletla značku, nepřeskočila řádek apod. Vedle schémat jsou, samozřejmě, hned fotografie vzorů – ty jsou směrodatné.
Máme popsáno, vysvětleno, nafoceno, naschématováno… Rozložím si tedy milý oděv na rovnou plochu a měřím. Podle údajů pak nakreslím obrázek (jakože čáry a obloučky) pulovru a doplním naměřené délky.
Na konci každého návodu je pak stránka, která má sloužit jako váš zápisníček: můžete si tam uvést, z jaké příze jste pletli, kde jste ji zakoupili, návin, barvu, velikost vzorku, vaše zkušenosti… Následuje stránka s malými obrázky dílů, tentokrát již bez údajů, protože slouží opět vám – pokud se váš upletený kousek liší, třeba proto, že jste použili odlišnou přízi.
Pro zajímavost: pozadí úvodní stránky (a ještě dvou dalších – na začátku a konci návodu) dokreslují reálné scény: u topu s kotvou jsou to Frioulské ostrovy u Marseille, citrónovníky u žlutého a proužkovaného topu rostou na Capri, žíhaný roláček má za sebou zasněžený Valdštejn, zeleno-bílý pulovr s ¾ rukávem nizozemský květinový park Keukenhof, rustikální šedo-hnědý svetr pak skotskou vysočinu, broskvový top na ramínka ozařuje slunce na Kapverdách… Zkrátka – návod musí být autentický! ; )
A když je návod (po cca 2-3 týdnech) hotový a verifikovaný (tj. vyzkoušené vzory po několika dnech, viz výše) a mám v tu chvíli pocit, že se za něj mohu 100% postavit, rozhodnu se jej zveřejnit. V tu chvíli, samozřejmě, přichází téměř spolehlivě (nejenom má) průvodkyně pochybnostmi – totiž mysl. Začne bouchat na dveře a hučí: no, to si jako myslíš, že to bude někoho zajímat? a jako že se to bude někomu líbit? a jseš si jistá, že tam nemáš chybu? a je tam všechno? a budou tomu rozumět? a má to vůbec smysl? a co si jako myslíš, že děláš?… No, možná to znáte. Do určité míry už jsem se s ní naučila zacházet, takže prudce trhnu dveřmi a zařvu na ni: „SKLAAAPNIIIIII!“ A během té chvilky, kdy mlčí, jdu na věc – s tím, že teď už „se děj vůle boží“, já v tuto chvíli více udělat nemohu a už musí stačit jen dobrý úmysl… (to tak třeba i pro vaši inspiraci, pokud se budete hádat s myslí…). Nejprve tedy uložit do systému, ze kterého se vlastně prostřednictvím webu stahuje (a platí a fakturuje a eviduje), pak na web (obojí propojit), pak vyhotovit a rozeslat newsletter a poinformovat i na facebooku a instagramu (a to jsem dříve sociální sítě přehlížela jak rodné lány). A protože do administrátorského rozhraní webu chodím večer (když pracujete na svých stránkách, na váš web se po tu dobu totiž nikdo nedostane), končívám s celou akcí někdy kolem půlnoci, příp. později.
A to by asi mohlo být všechno… Snad mělo naše dnešní povídání hlavu a patu a vás pohled do zákulisí trošku zaujal a pobavil… Když jsem začínala, netušila jsem, do čeho jdu, a tak nějak úplně nevím asi ani teď, co to vlastně dělám (jestli ta mysl neměla trošku pravdu…?). Já jen zkrátka vím, že mě to baví, a vidím v tom smysl… A to ten z nejvyšších – pomáhat lidem vytvářet a zažívat radost…
Mějte se krásně, a pokud jdete cestou své duše, nenechte se ničím a nikým zastavit! ; )
