Co se zkusit podívat na vše okolo nás zase trošku jinak? Třeba se vám uleví, třeba z vašich ramen spadne tíha celého světa…
Určitě jste někdy slyšeli výraz „prkna, která znamenají svět“. Všichni víme, že se tím míní prkna divadelní – jeviště. Dřív jsem si myslela, že to zkrátka znamená, že se v divadle může hrát cokoli – vytvořit jakékoli prostředí, děj, obsazení, že se odtud dá vyprávět jakýkoli příběh… Jak se stále snažím něco pochopit a uchopit, došlo mi, že to úplně krásně může znamenat prkna světa. Neboli prkna, na kterých stojí náš svět. Svět, který tvoříme my svým vlastním divadýlkem. Že svět je velké divadlo, už jste také jistě někde zaslechli. Přesně tak – jsme herci. Kdybyste se během divadelního kusu šli projít po pódiu, viděli byste kulisy, další herce, rekvizity, slyšeli repliky, možná hudbu… Ale věděli byste, že to není vaše hra – ani jste nenapsali knihu, podle které byl třeba napsán scénář, ani nejste dramaturgem či mecenášem daného stánku. Jen byste šli a rozhlíželi se. A i tu hru jste si podle programu vybrali. Pořád je to jen hra. A vy to víte.
Když vám dojde, že celý svět je jedna obrovská divadelní scéna, kde se hrají celé dny a noci milióny představení, nejrůznějších žánrů, nejpromyšlenějších scénářů, nejdokonalejších zpracování, zůstanete s pusou dokořán. A pak se možná zeptáte, kde je tedy vaše místo? Ve které hře hrajete? No, v té, kterou si vyberete. Pokud nevyberete, bude vám vybrána. Tak proč si to prostě nezjednodušit a nevybrat si tu nejkrásnější a nejlepší? Nejkrásnější a nejlepší pro vás? Pokud by jí v tom okamžiku nebyla, režisér Vesmír vás přeobsadí, nebojte… A spousta těch her, představení, dramat, thrillerů či komedií je často o tom, aby vám došlo, že to je právě jen ta hra. Že „co tady, proboha, dělám?“. Že váš žánr je úplně jiný. Že není náhoda, že se vám nelíbí děj, že si nepamatujete text, že vám to nedává smysl, že z toho máte špatný pocit a že máte intenzivní podezření, že tam vůbec nepatříte. Bum. Když vám to dojde, když toto pochopení přijmete celou svou bytostí, kulisy se změní tak rychle, že ani nestihne spadnout opona. Co budete dávat dál? To je na vás. Pokud jste pochopili, a fakt jako pochopili – smíte si napsat scénář vlastní…
Jen tak mimochodem – zkuste si představit, co by se na jevišti hrálo, pokud bychom my všichni rozehráli svou autenticitu? Byli bychom schopní být nejlepší verzí toho, kým jsme. Zřejmě by se z pódia linula hudba dotýkající se našich srdcí. Ale také je docela dobře možné, že divadlo by zkrátka zmizelo – už by nebylo, proč hrát hry… To je ale asi už úplně jiná kapitola.
Rádoby vznosné myšlenky, neuchopitelné ideje, filozofování, říkáte si možná. Tak se pojďme podívat na něco konkrétního, co by vám mohlo pomoci. A klidně pusťte z hlavy nějaké mé divadelní teorie – pokusíme se vám zjednodušit praktický život…
ČAS: každý máme 24/7 = 7 dní v týdnů, každý má 24 hodin. Takže trošku narážíme při výroku „nemám čas“. Chápu. Možná by ale stačilo si uvědomit, že ve skutečnosti nemluvíme o čase, ale o našich prioritách. Zkrátka se ten den, na základě nějakých našich přesvědčení a nastavení, rozhodujeme, kolik času té které činnosti věnujeme. A to si nechám pro sebe poznámku, že při tomto rozhodování zcela samozřejmě počítáme s tím, že toho „času“ máme ještě „dostatek“ (tím vás nechci vystresovat, jen ukázat, že s důvěrou někdy opravdu nemáme problém – tak proč s ní tak zápolíme v jiných věcech, mnohem podstatnějších? A jen tak mimochodem, ať vás tedy dorazím úplně, náš „odchod“ určuje stejně jen naše rozhodnutí, na úrovni duše, takže zachováme klid a jdeme dál…). Pokud tedy chceme počítat s časem, zkuste se zamyslet nad tím, jestli vám někdy někdo váš čas vrátil? Třeba jste byli delší dobu ze zdravotních důvodů, které jste si vytvořili v důsledku vašeho trápení, smutku apod., omezeni ve svém běžném životě. A máte dokonce pocit, že za vaše trápení mohl někdo druhý, „kdyby se choval jinak“ – bla bla bla… Samozřejmě víme, že to tak není, že za své pocity jsme zodpovědní jen my sami, a to na základě naší vlastní interpretace výroku či činu jiného člověka („on“ vás neurazil, urazili jste se „vy“…). Takže – i kdyby to tak bylo, vrátil vám ten dotyčný tento váš čas? Oplatil vám ho nějak? Vykompenzoval? Ani náhodou. Opakuji, je to celé nesmysl, ale my žijeme nesmyslů spoustu. Pointa je (já vím, trvá mi to jak psovi pastva), že bylo VAŠE rozhodnutí strávit tento čas tímto způsobem. To znamená (a jsme opět na začátku), jediný, kdo nese odpovědnost za náš život, jsme my. Bum bum. Nebojte, já vím, jak je těžké toto přijmout – hlavně, když třeba zrovna pozorujete ptáčky na stromě skrz nemocniční okno… Ale když se vám to povede (pokud to tedy budete chtít takto vnímat), může vám to velice ulevit.
A pro ty hloubavější: s tím, že čas vlastně jako takový neexistuje, že jsme si jej vytvořili my, abychom se nějak v tom našem zmatku ukotvili, už jste se pravděpodobně také setkali. Ve skutečnosti je to vše jen přeměna a prolínání se energií – „teď a tady“ má, myslím, hlubší význam. Není to jen o tom, být vědomí v daném okamžiku, ale možná i vyjádření toho, že „čas“ a „prostor“ vlastně neexistují. Je to vždy jen to okamžité uvědomění (jakoby milióny okamžiků v jednom). A minulost pak je jen projev naší třeba méně zralé (rozuměj: o nižší frekvenci) energie. A co ten prostor? Není problém – jistě si pamatujete z pohádek, že za devatero hor a devatero měst se jelo několik týdnů či měsíců na koni. Dnes se na to království můžeme mrknout během několika vteřin – stačí 2-3 kliky Mickey mousem. Znamená to snad, že se přistěhovali blíž…?
POZORNOST: další záludnost, která na vás číhá, a kterou by bylo nanejvýš (za mě – doslova „životně“) důležité, je ZAMĚŘOVÁNÍ vaší pozornosti. O hospodaření s pozorností (je to podobné jako s těmi prioritami výše) jsme si již povídali. Rozdíl vidím v naší roli, kterou zaujmeme – jak budeme s pozorností nakládat.
Buď jsme „divákem“ a to se dostáváme opět do kulturní sféry. Představte si, že jdete do kina a díváte se na film. Vy dobře víte, že to je „jen“ film. Že se tam věci dějí „jako“. To vám ovšem nebrání plakat dojetím nebo se svíjet smíchy nad řadou životních katastrof hlavního hrdiny. Takže? I emoce jsou „jako“ (Já vím, slzy jsou skutečné. Jen chci připomenout souvislost projevu emocí s naší interpretací daného skutku). Je to jako s tím divadlem, když už vám to všechno „došlo“… Můžete se tam jít podívat, ale už víte, že to není vaše hra. Jako divák si o životě rozhodujete sami. To je v pořádku.
Průšvih je, když nejste divákem, ale „pozorovatelem“. Už totiž samotné zaměření pozornosti je věnování energie. Pokud dané informaci (a může to být totální dvouminutový nesmysl ve zprávách, účelově a efektně podaný) uvěříte, přijímáte ji v tu chvíli do svého života. Stává se součástí vašeho scénáře. O ou. Tam si v pohodě roste, vy ji krmíte, protože si ji ještě třeba ověřujete (a že vám budou chodit „důkazy“, to si pište, protože je prostě hledáte) a přijde vám stále logičtější, skutečnější a naléhavější. A hádejte co? Stává se vaší „realitou“, ovlivní vám (někdy celkem významně) život, začnete s ní počítat – „je to tak a ne jinak, to je prostě realita a co s tím nadělám, a ty by sis měl taky dávat pozor a třeba začít šetřit anebo tam vůbec nechodit, možná se nějak začít chránit, a jestli ty nejsi nezodpovědný…?“ Nádhera: díky několika určitě ne dobře míněným slovům jste odevzdali část moci nad svým životem (ani nevíte, komu) – a proč? Prostě jste nebyli pozorní – neuvědomili jste si, že toto je také jen „jako“. A tak spousta z nás žijeme život „jako“. A tím naším vlastním „časem“ mrháme. Proč? Já nevím, proč je to takto zařízeno. Ale jsem si jistá, že jeden ze smyslů toho vše je prohlédnout. A když to dokážeme, je jen na nás, jak s tím naložíme. Každý máme právo na svou vlastní cestu…
NADHLED: pojďme se podívat na věci shora – jistě jste již někdy byli na nějaké vyhlídce, rozhledně, vyvýšeném místě, střeše, v letadle… Není třeba vám popisovat, jak se věci z této perspektivy jeví. A také je vám jasné, že nemluvíme o fyzické velikosti…
Co vám říkají pojmy jako pomíjivost, nedůležitost, odosobnění…? Kdy jste si sedli se zkříženýma nohama někde na vrcholcích skal, zavřeli oči a nastavili tvář hřejícímu sluníčku, naslouchali pouze zpěvu ptáků a šumu větru a vdechovali vůni jehličí…? Teď a tady…
(Někdy je dobré si sebrat třeba ze země kamínek, šišku či lísteček, aby vám pak v práci pod monitorem připomínal, alespoň takto nepatrně, chvíle, kdy bylo vaší duši krásně… Abyste nezapomněli úplně…)
Teď se ale pojďme podívat na velikost slov, na jejich význam, důležitost, smysl… Slova, stejně jako myšlenky, činy či záměry, nesou energii. To, že spousta lidí bere slova jen jako tekoucí vodu, je jejich problém. Slova pak v souvislostech vyjadřují názory, pokyny, informace… Tam už tu energii vnímáme mnohem více. K čemu se chci dostat, je, že je zase jen a jen na nás, jak budeme slova, názory, a hlavně informace, brát. Jakou jim dáme váhu, jak je budeme chápat, jaký smysl pro nás budou mít. Berte, prosím, nyní obecně. Princip spočívá ve VNÍMÁNÍ a selekci. Ano, informací je dnes víc než dost, nelze je ani všechny znát, natož se v nich orientovat a zpracovat je. Tak to je. Jsou jako listí ve větru – letí, krouží, spirálovitě padají k zemi, aby se zas prudce zvedly do výše, chvíli nepovšimnutě leží a pak je třeba vichr zvedne, aby se poskládaly spolu s dalšími do vašeho okapu…
A navíc – spousta z nich je protichůdných, vzájemně se vyvracejících, vyvolávajících tlak, konflikt… A to je, mimochodem, dnes často účelem – vyvolat konflikty, boj, nesnášenlivost, nevraživost (už jen ta slova samotná, brrr…). A proč? To už je vám jasné. Pamatujete na historii? „Rozděl a panuj!“ Platí od nejmenší osobní roviny po celosvětové pojetí. Vždy je účelem matérie – peníze, majetek, moc (ego v nejdokonalejší formě). Proč myslíte, že se dnes (a nejen dnes) tolik nálepkuje? A přitom to není vůbec těžké – stačí vypustit účelovou informaci. O to ostatní se postaráme sami – přidáme hodnocení, odsouzení, strach, v důsledku toho modifikujeme naše smýšlení a chování. A ne k dobrému…
A ty nálepky – týkají se snad všeho: vzhledu, věku, majetku, sociální role, příslušnosti (byť jen předpokládané) k čemukoli či komukoli, naplňování všeobecných společenských šablon… to by bylo na dlouho, nikdo nezůstane čistý (a spousta z nás by byla polepená jako kufr vášnivého cestovatele)… A my na to skáčeme. Přitom je to vše uměle vytvořené. Všichni jsme jen lidé. Každý nějak vypadá, nějaký je, prožívá nějakou životní fázi. Z něčeho vzešel, něco prožil, něco má zažité, něco je jeho přirozenost. A většina z nás je zmatená jak lesní včela (omlouvám se včeličkám, nesaháme jim ani po ťapičky obalené pylem). Hotovo. O ničem jiném to není.
Někdy mě napadá, proč se na to všechno zkrátka nevykašlat (lépe to vyjádřit nelze). Jít prostě spolu životem, nemusíte všechny milovat, ale nemusíte jim ani škodit. Svým způsobem jsme na tom všichni stejně. A jestli je někomu 15 nebo 60? Vždyť je to putna. Naopak, mohou se od sebe i vzájemně učit (otevřenost, nezatíženost x zkušenost, priority…). Ale, samozřejmě, nemusí. Všichni jsme na jedné lodi. Každý jsme nějaký, prošli jsme něčím jiným, žili jsme v jiné době – nikdo jsme si to nevybrali, není to ani naše výhoda, ani náš hendikep. Iluzorní pocit oddělenosti dostává na frak.
Ještě ke slovům, která zamýšlena účelově nejsou, jen vypovídají o osobní vyzrálosti jedince. Emoce s nimi spojené ale plnohodnotné jsou (a většinou spíše ty těžší). Hovořím teď o názorech na věci, skutečnosti či lidi, o kterých nic nevíme. Nezajímá nás příběh člověka, nezajímá nás historické pozadí události, nezajímá nás prostředí či mentalita lidí… V určitém smyslu je vytvoření takového názoru svobodné, je nezatížené fakty, znalostmi, pochopením. Ale k čemu takový názor je? Vznikl, jen aby byl. Jen z přesvědčení, že musíme mít názor na všechno. Je prázdný, je to jen další lísteček ve větru. A pokud jej někdo zachytí, na co asi naváže, co vytvoří…?
Tak co, ulevilo se vám aspoň trochu? Nebo si říkáte, co to tady ta Keliška zase mele za nesmysly? „Když melu, tak holt melu, velebnosti…“ I když – jestli jste došli až sem, asi minimálně tušíte, že to tak úplně nesmysly nejsou… A kdyby mysl stále dotírala, řekněte jí, že nemáte co ztratit a nemusíte ani nic měnit nebo dělat, jen být otevřenější. Pokud jí to totiž přijde logické (a to je její parketa), nebude cítit „ohrožující tlak“, takže to snadněji přijme. A tím, dříve či později, dovolí se otevřít i vašemu srdci…
Právě se skláníte nad začátkem vašeho vlastního scénáře… : )
