Ruku nahoru, kdo z nás si nelže do kapsy? Já vím, někdo vědomě, spousta z nás nevědomě – to jsou ty iluze, které považujeme za svou realitu. Ale to je jiná kapitola, musím vás nechat vydechnout… ; )
Někdy je to i úsměvné, ale spíše pro okolí. Někdy nechápeme, proč si druzí tak komplikují život. Nebo proč vůbec dělají věci, které jsou (podle nás) pod jejich úroveň. Možná se jen snaží přežít. Kdo ne… A tak se někdy chováme jako blázni. Někdy jsme za kašpárky a někdy za šašky. Někdy si vykračujeme se zobáčkem nahoru, rozevíráme ostentativně svůj vějíř z ohromných per hrajících nádhernými barvami, a přitom nevidíme, že ťapeme (v tom lepším případě) v blátě.
Následující příběhy se sice opravdu staly, ale možná to byla jen moje naprosto subjektivní interpretace a „podobnost osob a dějů je čistě náhodná“.
Kdysi před léty jsem měla kolegu. Byl to vzorný manžel, otec od rodiny, poctivý pracant. Čas od času zmínil, že mu „miláček udělal výbornou večeři“, s „miláčkem si dali kafíčko“, má „spokojené manželství“. Zkrátka, slunce nad jejich domem nikdy nezapadalo. A protože to bylo opravdu dávno, a protože jsme v té době pracovali ne úplně lehce ve výrobě, a protože byla noční směna, byla s námi v práci i lahvinka. Možná jich bylo poschovávaných někde více, nevím. Každopádně, kolega si také vytvořil tekutý odstup od starostí a mlčky a zadumaně pracoval. Občas se zahleděl do nikam a jeho zvlhlý pohled skrze silná skla brýlí byl pro mě do té doby něco neznámého. A pak z ničeho nic tichým, ale rozhodným hlasem pronesl: „Já bych tu manželku nejradši uškrtil!“
Měli jsme tam ještě jednoho kolegu – příjemný, bezproblémový, veselý mladý chlapec. Nutno dodat, že měřil asi 170 cm a vážil sotva 50 kg. Jednou se také s kamarády nějak pobavil a trochu posilnil. Sedl dokonce za volant, ale naštěstí ho zastavila policie. Když vystoupil, obklopili ho čtyři příslušníci a začali klást nepříjemné otázky. Určitě už jste někde viděli takový ten obrázek kotěte sedícího před zrcadlem, ve kterém se vidí jako tygr… Zřejmě se tak cítil i kolega, protože se bez zaváhání pokusil policisty zkrotit, když pravil: „Tak pánové, jeden po druhým.“
Někdo se ze své iluze probere zcela přirozeně, stačí pár let a vidí, co předtím ani netušil. Další kolega, už z pozdější doby, k nám nastoupil krátce po vysoké škole. Zastával manažerskou pozici, chodil na jednání, občas někam vyjel. V jeho podání nabylo rčení „jako z cukrkandlu“ konkrétní podoby: kravatka, vestička, sáčko, dokonalý sestřih, notebook, podklady v podpaží. Po pár letech, na té samé pozici: obyčejné tričko s názvem jeho tělovýchovné jednoty na zádech, rifle s kapsami, odrostlé vlasy, mobil, klíčenka na krku. Jsem ráda za něj… ; )
Vytáhněme dalšího kolegu (no, dobře, byl to jeden z mých nadřízených). Jednou, vůbec nevím jak, jsme se dostali k astrologii. Pravil: „Míšo, a Vy tomu věříte? No, tak mi schválně řekněte teda něco o tom Rakovi…“ (ano, chápete dobře, bylo to jeho znamení). Řekla jsme mu tedy opravdu jen pár slov, moc dobře jsem věděla, s kým tančím. Že je to vodní znamení, tudíž velmi citlivé, někdy až přecitlivělé, v hloubi duše může mít mnoho obav, nejistot, stále něco řešit, ale zároveň se silnou intuicí… Za pár dní jsme se potkali: „Míšo, Vy už mi nic neříkejte, já jsem tři dny nespal!“ Třešničku na dort ovšem umístil, když mi s neskrývanou (to se prostě nedalo) dětskou radostí ukazoval svou novou modrou košili posetou dobře dvoucentimetrovými motivy – hádejte, čeho! – ráčků… A doma na něj čekala košile ještě jedna – pro změnu se samými rybičkami… Nebo-li – další vodní znamení. Tu radost byste museli vidět! : )
A kdybyste náhodou měli pocit, že jste potkali konečně svou životní lásku, mějte i tak oči otevřené… Ano, vše nasvědčuje tomu, že je to osud. Léta jste na sobě pracovali, takže jste bezpochyby duševně a osobnostně vyzrálí. Navíc jste ani po žádném vztahu netoužili, takže jste nemohli nic ovlivnit. Je to člověk, kterého znáte léta a dali byste za něj ruku do ohně. Z vašeho pohledu se tedy také musí jednat o zralou osobnost. Takže, když přijde se svou nabídkou, ani vás nenapadne, že by to nemusel myslet vážně. A on asi i myslí. Vše funguje naprosto perfektně, vztah fičí na všech úrovních, soulad nemůže být větší. Dokonce vám jednoho dne složí kompliment, který asi jen tak neuslyšíte: „Některé Tvoje názory jsou perly, na které nemám.“ No, a zřejmě proto se raději vrátí k manželce…
Kdo z nás nejede v čokoládě, pivu, chipsech, cigaretách…? Každý máme něco. Naprosto to chápu – tělo si řekne, my za to absolutně nemůžeme! Já osobně jsem dříve mívala určité vlny, které se (nečekaně a nevysvětlitelně) střídaly – měsíc jsem jela v čokoládových tyčinkách s oříšky a karamelem, pak dva týdny v kokosových sušenkách, poté dva měsíce třeba v Kofile, následovaly Ledové kaštany… Dneska už to tak nemám, i když tu a tam doplňuji – poctivě a bez výčitek. Ale už to nejsou souvislá období (a po pravdě, vidím tam souvislost s psychikou – prostě potřebujete někde brát…). Věděla jsem o této své stránce a fakt jsem neměla potřebu to nikomu vykládat. Když jsem jednou zase stála u pokladny, a výjimečně žádná tyčinka v dohledu, vietnamská paní pokladní se na mě podívala a zeptala se s úsměvem: „a šokoláda dneska níc?“. Jsem myslela, že se propadnu…
V posledních několika letech spousta lidí pravděpodobně zažila, často hodně bolestivé, deziluze, co se týče skutečné péče o naše zdraví. Do podrobností zacházet nebudu, o tom to dnes není. Nicméně deziluzi ze stejného oboru, byť jiného druhu, zřejmě po přečtení následujících řádků zažijí možná někteří neurologové…
Před pár týdny jsem vyrazila do západních Čech na pár dnů za osvěžením těla i ducha. Součástí osvěžení těla byly i masáže. Nemusíme si líčit, o jaké blaho se jedná. Až taková extáze to ovšem pro mě tentokrát nebyla. Hlavní důvod, proč jsem do lázní vyrazila, byla totiž moje pravá pacička. Zkrátka – přetížila jsem ji svým počínáním během letošního roku: když jsem nemydlila do klávesnice a nemrskala myší, třískala jsem o sebe zuřivě jehlicemi. Bylo mi to jasné, diagnózu jsem si stanovila prakticky okamžitě (samozřejmě to nakonec nebylo o namoženém svalu, ale o skřípnutém nervu nebo tak něčem, od krční páteře – nicméně okolnosti byly zřejmé).
Když jsem dorazila na první masáž a ujasnili jsme si s pánem, co a jak, plácla jsem se na masážní stůl a on se mi jal pomáhat. Mačkal různé body, masíroval, tlačil, tahal…já jsem pískala, kvílela, chrčela, vrčela… Měla jsem ale pocit, že ví, co dělá. Také mi poradil, abych po návratu vyhledala neurologa, že prý mě „ťukne do čela, do kolene a bude po problému“. Mlčela jsem, čumáček zabořený do lehátka, nechtěla jsem mu úplně ihned kazit radost. Asi mi chtěl opravdu pomoci, takže svou radu zopakoval. Vysvětlila jsem mu, že už po doktorech prostě chodit nechci. Ve své dobrotě se mě masér snažil uchlácholit: „ale neurolog, to vlastně ani není doktor…“.
Takže vidíte, jedeme v tom všichni : ) A pokud máte chuť, klidně se podělte o zkušenosti vaše.
Přeji vám, aby vaše deziluze probíhaly vždy jen tak, abyste se dobře bavili!
