Hop a hop, skok a skok, brzy nám opět kalendář nařídí, co máme dělat. Ať se vám to líbí nebo ne, většina z nás to tak má. Neřídí se přírodou nebo sebou samými, ale daty a čísly v papírové skládačce na ledničce nebo v elektronické podobě na mobilu či počítači. To je úplně jedno.
Neříkám, že je to dobře nebo špatně. Prostě to tak je. Zkrátka se v tom našem chaosu potřebujeme asi něčeho držet. A každý ať si vybere, co z toho se mu líbí. Chci jen poukázat na to, že kalendáře stvořili lidé (podle své kultury – mentalita, náboženství, vyspělost). Vy jste duchovní bytosti. Přišli jste sem žít svou cestu. A součástí zdaleka ne každé cesty je dodržování zastaralých náboženských tradic, oslava několika subjektivně vybraných, a zcela spolehlivě z kontextu vytržených, historických milníků či bezmyšlenkovité přizpůsobení se (a tudíž podpora) nelogických a nezdravých sociálních konstruktů a společenských systémů, v jejichž důsledku se z člověka velice rychle stává vyčerpaná, otupělá a nemocná figurka.
I když, v přírodě také chaos není, a přitom ptáci nic neslaví (někteří si dokonce na zimu odletí do exotiky), veverky oříšky nikam nevěsí, ale zahrabou si je, sloni si roky nepočítají, had se nezajímá o termín celozávodní dovolené, divokému praseti je barvení vajíček úplně fuk a kapr asi nepřemýšlí o zájezdu… A krásně si fungují (navzdory našemu snažení, nutno dodat).
Možná si říkáte: „tak copak chce ta holka rozcupovat tentokrát…?“ Nebojte, nebudu nikomu házet hračky do kanálu. A když se tam přeci jen něco skutálí, určitě mi nebudete moci odepřít dobrý úmysl…
Chci jen zapálit na chvíli prskavku nad podstatou obdarovávání. Kdykoli, nejen o vánocích (ať už je slavíte nebo ne; a jen tak mimochodem – jedná se o svátek křesťanský, takže z logiky věci by jej měli slavit snad jen ti, kdo toto náboženství skutečně vyznávají…?). Pohádkovou iluzi, kterou v tomto období vytváříme pro malé děti (a které chceme věřit i jako dospělí), necháme stranou…
Ponecháme stranou i ty psychopatické bandy, po zuby marketingovými nástroji ozbrojených, business-loupežníků, kterým jde jen o jedno (a Vaše štěstí, zdraví či život to opravdu není).
Dárky, pozornosti, květiny, odměna… Zní to krásně, že? Lákavě, možná čokoládově, voňavě… Pokud obdarováváme, či jsme obdarováváni, z čisté úcty, radosti, lásky – potud je vše skvělé.
Ale jak už možná tušíte, zdaleka ne vždy tomu tak je. Některým se teď uleví, někteří se naštvou. Mise splněna…
Zkrátka – nezřídka se jedná o hru, vydírání, manipulaci, dokazování… „Důkazy lásky“ – chápete tu zvrácenost? Kontrast, co? Smutné na tom je, že to často požadujeme.
A jak již mí věrní čtenáři (kteří jimi zůstanou snad i na konci tohoto článku) větří, je za tím opět naše sebehodnota. A úplně zbytečně ztrácíme čas a energii na její dokazování. Druhým i sobě. A proč? Protože ji sami necítíme. A tak okázale kroužkujeme data v kalendáři, nenápadně naznačujeme (další průšvih), co by nám tak udělalo radost, a když se druhý nedovtípí, jsme naštvaní. Ano, asi teď mluvím spíše k ženám. Protože prostě máme větší sklony se přizpůsobovat, naplňovat a očekávat. A protože nechápeme, že to je většinou jen náš scénář, dotkne se nás to.
Jen poznámka: opravdu vám nevadí, že to třeba partner dělá jen proto, že to očekáváte? Že v tom není srdce? Že s vámi jen tu hru hraje? A možná je srdce v tom, že to s vámi hraje… Chci jen říct, že si přece zasloužíte více (oba), než ztrácet čas s prázdnou hrou. Mluvte na rovinu.
Ale pojďme k té již zmíněné sebehodnotě. Nebylo by jednodušší zapracovat na ní? On by se totiž váš život možná vyvinul tak fantastickým směrem, že byste koukaly (ano, y na konci slova, tuším, že už jsme tu, děvčata, samy…).
Začněme třeba květinami – neumíte si je snad koupit samy? To není výraz zoufalství, to je sebeúcta. Jako zoufalé mi naopak přijde čekat, až vám květinu milostivě někdo koupí (a vůbec vám nepřijde nápadné, že se tak stane jen u nějaké „příležitosti“ – hodna úcty jste přeci stále…). Stejně tak si můžete koupit kdykoli jakýkoli dárek – neoddiskutovatelnou výhodou je, že si bezpečně koupíte to, co opravdu chcete… ; ) Nebo si představte takovou tu dvoupatrovou bonboniéru – ta radost, když ji kupujete a vidíte se již pohodlně usazená ve Vašem obývacím pokoji, kde vás bude zajímat nejvýš jedna věc – zda voní více ta kouzelná malá čokoládová potěšení či horká káva ve Vašem oblíbeném šálku na stolku… Řekněte mi jediný důvod, proč byste toto nemohly udělat? (a jestli se tam jakoby znenadání někde objeví protivný uskřehotaný šotek, který kolem vás začne poskakovat a prskat něco o tom, že si to nezasloužíte, co si to dovolujete atd., obraťte se na něm jakoby omylem na podpatku!)
Perlička: před více než 20 lety mi jedna cizí žena, se kterou jsme se setkaly na druhém konci republiky na rekondičním pobytu, položila otázku: „a proč bys ty nemohla mít hezký život?“. Dodnes si vybavuji svůj šok… Jak to jako myslí? Život je přeci život a jak by mohl být hezký? Prostě jsi, musíš pracovat, platit, starat se… jak jako „hezký život“? Přísahám, že jsem tehdy vůbec nechápala, o čem mluví… Smutné, že? A to jsou přesně ty okamžiky, kdy někdo jen proběhne vaším životem, ale ovlivní vás víc, než někdo, kdo tam trčí léta…
Pojďme se blíže podívat i na podstaty těch „příležitostí“, kdy si „smíme dovolit“ se ocenit…
Svátek – co to je? Vždyť v některých zemích, např. hned v sousedním Německu, ani svátky (= jmeniny) nemají. A navíc v některých našich kalendářích najdete i na jeden datum jmen několik, z nichž některá neznějí ani česky… Opravdu to chcete slavit? A co na tom jako chcete slavit? Vždyť je to jen papírová skládačka, nemá to žádné opodstatnění… Anebo si udělejte kalendář vlastní a na každý den si napište svoje jméno!
Výročí, třeba svatby, prvního setkání, čehokoli: no, dobře, v ten den můžete odpočítat kalendářní roky či měsíce (a jsme zase jen u toho kalendáře), ale proč byste si měli dávat dárky? Ok, z radosti, z lásky, v pořádku. Ale pokud jen kvůli tomu datu? Když někoho slyším říkat „vydrželi jsme spolu 40 let“ – vždycky mě napadne, že jestli to bylo hezkých 40 let, tak to uteklo samo a v radosti, a jestli to opravdu museli „vydržet“, tak proč to dělali? A ještě se tím chlubí. Život přece není o výdrži…
Dobře, tak já do toho šlápnu úplně a vezmu to tedy z jedné vody na čisto:
Přání – přejeme vše nejlepší, hlavně pevné zdraví a všechny další naše představy štěstí…
No, my ale nemáme co přát (to je čím dál lepší, co?). Resp. můžeme, ale tak nanejvýš sami sobě, aby byl ten druhý šťastný, zdravý a tak. Ale s ním to nemá nic společného. A pokud nebude mít sám odpovídající nastavení, tyto obecně žádoucí okolnosti si nevytvoří. A každý tvoříme jen sám za sebe. Já vím, těžko se to chápe. Navíc, kdyby to takto fungovalo, zasahovali bychom tím do jeho cesty – fakt to risknete? I o tom je skutečný respekt. „Syn dělá zkoušky, drž nám palce…“ – no, nebudu (a ještě „nám“ – jak se to jako týká maminky…?). Co když bych mu poslala (ještě s nějakými dalšími) energii, i díky které by zkoušku udělal, ale v plánu jeho cesty to nebylo? Jednak jsem zasáhla do cizího osudu (jakým právem?), jednak by se tím třeba dostal na školu, na které by se jen trápil, nebyla by vůbec pro něj, a nakonec by stejně odešel. Chápete? Já se Bohu plést do cesty nebudu.
To samé – „gratuluji k narozeninám“ – co to znamená? Gratulaci chápu jako ocenění úsilí – druhý se o něco, třeba i dlouho, snažil, vynaložil práci, energii – a my to vidíme a vyjadřujeme mu obdiv. Pokud je gratulace upřímná, možná udělá radost, ale to vlastní ocenění stejně musí dotyčný cítit sám, jinak mu to není nic platné. Takže – jaké úsilí se skrývá za tím, že někdo odžil další (opět námi vytvořený) kalendářní rok? To mi přijde logičtější pojetí některých indiánských kmenů – tam se oceňuje další fáze zralosti daného člověka, a tento okamžik určuje on sám, cítí to (a jako stvrzení postupu na jeho životní cestě se mění i jeho jméno).
A teď to nikdo neberte, prosím, osobně – ale jaké úsilí se skrývá za početím? Žádné. A žádné se ani skrývat nemůže. Početí není v moci člověka. Stejně jako čas a způsob příchodu človíčka na svět. Takže gratulace v těchto případech by měla patřit snad maximálně přírodě, Bohu, nebo kdo to ve skutečnosti zapříčiní. Jenže ta síla, větší než my, gratulovat fakt nepotřebuje, ta jen je a tvoří. Stejně jako bychom to měli dělat my.
Možná by bylo mnohem upřímnější „mám radost, že ty máš radost“, pokud to tak cítíme.
V této souvislosti nemohu nezmínit ještě některé z „důvodů“, proč si založit rodinu (se všemi jsem se setkala), protože to je taky hitparáda! Ono to, jak dále uvidíte, úzce souvisí právě s tou naší sebehodnotou…
– Budu bydlet s partnerem v domě jeho rodičů a bez dítěte bych tam neměla cenu
– Některé z bývalých spolužaček se „už“ začínají vdávat a zakládat rodiny, nechci být poslední, vypadala bych jako zoufalka (chápete? – „už“ nebo „ještě ne“ – jako by existovala šablona na život…)
– Aby se o nás měl kdo ve stáří postarat
– Aby po mně něco zbylo (vždycky mě napadne: „copak nestačí ta ekologická stopa…?“)
– Nevím, co se životem, nemám plán, chci nějakou změnu
– Je to smysl života, proto tu jsme
– Nechce se mi pracovat
– Mají to tak všichni
– Musím si ji/ho udržet/zaháčkovat/“pojistit“, od dítěte neodejde… (no, od dítěte ne…)
– Abychom dostali byt (za bývalého režimu), větší byt…
Opravdu si myslíte, že tyto důvody „vymyslelo“ srdce??? Kde je ta láska, kterou se všichni zaštiťují? Ve jménu lásky (k partnerovi) si pořídíme dítě. Nebo-li – bude to další („X“) faktor, který náš vztah „posílí“ (mimochodem, jak chcete posilovat vztah? – to jde možná tak granulemi u psa…). A takový člověk vám pak bude ještě kázat o sobeckosti…
Takže přijde bezbranná nevinná duše jako rukojmí (no, dobře, nevinný človíček, duše už může mít za sebou spoustu životů). Co ona? Přijde vám to vůči ní fér? A jak pak může asi vypadat svět a naše životy, když jsme ve jménu her, manipulace, ega a iluzí schopni udělat i toto? Myslíte si, že ten malý tvoreček necítí? Právě, že velmi silně. I když nechápe. A protože zcela přirozeně, ve své čistotě, inklinuje k bezmezné lásce a bezpodmínečnému přijetí svých rodičů (on ani jinak nemůže – je v tuto chvíli stvořen ze dvou energií – matky a otce, chcete-li – ženské a mužské energie, jinu a jangu, citu a rozumu, levé a pravé hemisféry/poloviny těla), vztáhne si energetické otisky těchto postojů, důvodů a pocitů na sebe. Nevědomě se s nimi identifikuje. A tak, aniž kdy v budoucnu zjistí proč, bude vyrůstat s pocitem, že není dost dobrý, nemá vlastní hodnotu, není hoden lásky. No, úplně jednoduše – on se z lásky nenarodil. Narodil se jako prostředek někoho jiného k získání statusu, hodnoty, výhod, pozornosti, převahy… Při příchodu se necítil jako dar, jako uzlíček zářivé křišťálové energie, přinášející radost a lásku… A tak bude zřejmě většinu života tápat a snažit se každému vyhovět za jedno dobré slovo, jeho hodnotu budou určovat druzí, bude se trápit a snažit ze všech sil… A možná nikdy nezjistí, že musí dát lásku nejdříve sám sobě, že musí přijmout sám sebe, že svou hodnotu nikdy neztratil, jen ji neviděl… Že je stále ta zářivá čistá energie, jen tomu musí uvěřit… A že za nic z toho nemohl…
A kruh se nám uzavírá. Když to bude žena, kolik květin si myslíte, že si koupí sama? Velmi pravděpodobně žádnou. Bude stále čekat, až někdo ocení její hodnotu. Protože ona ji nevidí. A ani neví, že ji nevidí. A už vůbec netuší, že je hodna všech květin světa…
