CO je moudrost? Potřebujeme ji vůbec? Má v našem světě místo? Není to jen komplikace, přítěž? Matkou moudrosti určitě není opakování, jak se nás někteří „moudří“ snažili přesvědčit. To je tak nanejvýš způsob, jak si udržet nějaký návyk, a to je ještě otázka, zda je pro nás prospěšný (jako když udržujete cestičku vyšlapanou v trávníku – opravdu tím něco pochopíte?).
Spousta lidí jen zestárne – bohužel pro ně, i pro ostatní… Teď nemyslím zvyšující se věk, který je navíc stejně jen nic moc neříkající číslicí. Stárnutím míním prázdnou sklenici života, koktejl, který nikdo nenamíchal – nemá barvu, chuť, vůni, natož deštníček nebo třešničku opírající se o okraj sklenice, svůdně pomrkávajíc na kolemjdoucí…
Věřím, že moudrost je bytí v našich nejvyšších energiích.
Vystoupat do nich lze skrze zkoumání svého života – přemýšlením nad tím, proč se nám věci dějí, proč je vnímáme daným způsobem, proč si vytváříme zrovna tuto realitu… Snažíme se pochopit, procházet, přijímat i propouštět… Na začátku tedy používáme hodně mysl, která nám může do určité míry pomoci pochopit. Postupně zjišťujeme, že svůj život žijeme z většiny podle nevědomých vzorců, iluzorních pravd, prázdných hodnot, které navíc nejsou naše. Když začneme očišťovat tyto nánosy a snažíme se najít ryzí podstatu, mysl nám přestává stačit.
Chce to odvahu, ne každý je ochoten převzít svůj život do svých rukou. Ono je pohodlnější setrvávat v pozici oběti. Ale když vytrváte, začínají přicházet uvědomění i na jiných úrovních. Jste schopní poznat a pochopit své emoce, vytěžit z nich esenci poznání. Emoce přicházejí a odcházejí, nic to neznamená, jen přidáváte po kapkách esence do svého „koktejlu“ – vzpomínáte? Čím více kapek, tím širší vnímání. Pak jste schopni jít více a více vlastní cestou. A zároveň více a lépe chápat a vnímat ostatní, jejich potřeby, to, co pro ně můžete udělat (ač si to třeba ani neuvědomujete). To je ta pravá pomoc, to je ten skutečný soucit…
Začínáte cítit jakési své pravdy, principy fungování, začínáte vnitřně cítit svou moc. Bolest budete schopni proměnit v lásku, slabost v sílu, utrpení v soucit… Je to Vaše schopnost přeměny energií. A to všechno Vás posunuje dál a dál. Na energetické úrovni dochází ke zvyšování a zjemňování Vašich vibrací. Nelekejte se – prostě se začnete cítit lépe… : ) A tím spíš už se budete chtít řídit sami sebou, svým cítěním.
Váš rozum bude pravděpodobně protestovat: „co to jako děláš? – všechno se Ti hroutí, nic moc nemáš, nic moc jsi nedokázal, musíš ještě zvládnout spoustu výzev… ale milostpán se cítí dobře – co si to namlouváš…?“ Ani pro něj není lehké vzdát se kormidla, když jste ho k němu ještě sami postavili. A spoléhali jste na něj. A on dělal to nejlepší, co mohl. Pokud si ale budete trvat na svém (ne z ega, ale ze srdce), pochopí, kde je jeho místo.
A nejen rozum bude zmatený. Lidé okolo Vás nebudou vůbec chápat, proč záříte, proč jste spokojení, vždyť k tomu přece nemáte žádný „důvod“ – chápete? : )
Ale Vy už víte… A taky víte, že ta často omílaná „sebeláska“ není nic jiného než sebeúcta, respekt ke svému vnímání, cítění.
No, a o tom to je. Sice to všechno nějakou dobu trvá, ale když vytrváte i Vy, budete v KLIDu. Nebo-li v PLYNUTÍ. Budete vědět, že jediné, co všichni ve skutečnosti máme, je přítomný okamžik. Je to brána, klíč ke všemu… Skrývá se v něm totiž naše moc a naše síla.
Z tohoto bodu teprve můžeme skutečně tvořit. Nebo-li – tvořit svůj autentický život. Nebo-li – pracovat s Vaší energií.
Vaši ENERGII směřujete prostřednictvím Vaší POZORNOSTI!
Určitě už jste slyšeli, že na co zaměříte svou pozornost, to roste. A je jen na Vás, CO to bude. Nedoporučuji zaměřovat se na problémy (na jejich „řešení“), nemoci, cokoli negativního – to tak nějak v případě nutnosti porovnejte v rámci své aktuální reality, ale pozornost zaměřte na to, co CHCETE, ne na to, co NECHCETE. Představte si, že máte záhon a na něm keř s rajčaty a o kousek dál bodlák. Kterou rostlinu budete zalévat? Které dáte tu pozornost ve formě vody? Vesmíru je to jedno. VY si VYBÍRÁTE, on způsobí růst a květ a semínka.
Pokud dokážeme být tady a teď, v přítomném okamžiku, nenechat se rozptýlit (ať už okolnostmi či vzorci, např. jak bychom měli věci vyhodnocovat), dokážeme v mžiku zachytit esenci okamžiku, ten paprsek světla, který k nám vysílá ŽIVOT. Světla, které nám svítí na cestu. Na tu naši, pokud chceme. Můžeme jít i mnoha dalšími, také budou svým způsobem naše. Jen tam nebude tolik vidět, ještě jste nedovolili svému srdci zářit. A ono to umí a čeká jen na Vás. Klíčem k Vašemu srdci je Vaše DŮVĚRA. Ne víra, to je nástroj mysli – věříte myšlenkám… DŮVĚRA.
DŮVĚŘUJETE svému srdci. DŮVĚŘUJETE SAMI SOBĚ.
Nic jiného není.
Když jste v důvěře, v odevzdání, vždy znáte cestu.
Možná Vám brání Vaše interpretace pojmů odevzdání se, nechat se vést apod. Naprosto rozumím! Velmi dobře si pamatuji, jak moc mi vadilo, že by mě měl někdo vést, že by mi měl říkat, co mám dělat (jenže díky tomu nepochopení přesně TO děláme – necháváme nevědomě druhé, aby nám říkali, jak žít, co je správné, rozumné, chytré, symbolizující úspěch, úroveň, co je štěstí…).
Neviděla jsem rozdíl mezi odevzdáním se a odevzdaností, mezi bezmocí a důvěrou; rezonovalo to ve mně spíše se vztekem, hloupostí, ponižováním… Ano, tušíte správně – byla to hra ega. Nádherná vířivka, ve které jsem se točila a bojovala ze všech sil, abych sama sebe přesvědčila, že mám svůj život pod kontrolou. Vtipné, řekla bych, ale nic zábavného na tom nebylo. Byl by to nanejvýš úsměv skrze slzy…
Kontrola je totiž jedna z nejsilnějších zbraní ega. Nikdy nemůžete vyhrát. A je naprosto lhostejné, jaké oblasti Vašeho života se Vaše boje týkají. Bojujete sami se sebou…
Vy, na rozdíl ode mě, jistě víte, že jediná cesta vede přes opuštění ega. Opuštění a odpuštění. Odpuštění nám samým. Že nám to tak dlouho trvalo. Že jsme tolik ublížili sami sobě.
Skutečné odpuštění je vlastně „opuštění“. Vynechejte zkrátka „d“ a velmi se Vám uleví :).
Odpadne totiž další z léček ega, a to je tlak na odpuštění. Jsme naučení, že „bychom měli odpouštět“ = chovat se, že se nic nestalo, protože pocit ublížení není vlastně ani slušný… Jedině pak budeme totiž na výši a laskaví a soucitní a šlechetní. Tak to je další karta ega. My nemáme, komu co odpouštět. Každý je plně zodpovědný za své konání (ať už vědomé či nevědomé), i za své interpretace, a tudíž i své pocity… Každý sám. To je ta skutečná zodpovědnost. Takže nám ve své podstatě ani nikdo ublížit nemůže… Nehledě na to, že každý interpretujeme stejné události, chování či situace odlišně (a je to v pořádku, každý se totiž v tu chvíli učíme něco jiného). Takže ani ten druhý nemusí tušit, že mu něco vyčítáme. A naopak.
Jediné skutečné odpuštění je naše. NAŠE OPUŠTĚNÍ dané situace. Prostě ji pusťte. Dnes už je to jen myšlenka. A dost možná byla i tenkrát. Ne, abychom zpětně něco zlehčili, viz výše. Ale to, jak jste danou záležitost pochopili a uchopili. V té chvíli jste to udělali nejlépe, jak jste uměli.
A když OPUSTÍTE, zažijete příval radosti a úlevy. Je to spousta energie, kterou jste byli k dané situaci připoutáni a nyní se uvolnila. A protože, jak víme, energie se nemůže ztratit, máte ji najednou všechnu pro sebe : ). Cítíte tu svou sílu a moc?
Ale vraťme se k důvěře a odevzdání se, k tomu, nechat se vést. Ono totiž, když pochopíme, že se to všechno týká nás, ostentativní opozice je tatam. A nízké energie nemají vůbec šanci začít bublat. My se totiž odevzdáváme energii, vyšší síle, která nás ale stvořila a kterou jsme. Nebo-li – odevzdáváme se sami sobě, necháváme se vést svým srdcem (to je jediné napojení) a důvěřujeme sami sobě. CHÁPETE? 🙂
A ta energie, ta esence ŽIVOTA, ZDROJ všeho, to, co nás stvořilo – to je ta „bezpodmínečná láska“. Berte tyto výrazy v nejčistší podobě. Zase to neznamená mít rád všechny a všechno, zase nám to ego různými cestami podsouvá (a obaluje do rádoby šlechetných a ctnostných lesklých obalů). Je to jako s tím odpuštěním. A láska v tomto smyslu nemá nic společného s naší živočišností, citovým či psychickým vydíráním, manipulací, výměnnými obchody a dalšími formami, které tu nazýváme láskou. Další smutná změť iluzí. Láska bezpodmínečná je jednoduše ENERGIE, TVOŘENÍ, je to PLYNUTÍ.
Slyšíte…?
„…uzlík stejně sbal, a za láskou běž dál, jdi za štěstím…“ Kdo to roky nádherně zpíval našim srdcím, víte sami…
Posílám s úctou k Vaší moudrosti…
