Cestujeme za poklady…

Jedna z nesporných výhod dnešní doby, pokud s ní efektivně pracujeme, je dostupnost informací. V tuto chvíli mi jde konkrétně o to podívat se, jak se žije jinde. Oproti dřívějšku máme informací nejen nesrovnatelně více, ale i mnoho způsobů, jak se k nim dostat. Čtení je super, ale větší množství vjemů získáme z videí. Obrázek je zkrátka víc než tisíc slov, ale video je více než tisíc obrázků. Alespoň já to tak vnímám… A pokud by chtěl člověk zůstat jen u monitoru, je to také v pořádku. Pokud si zpracuje informace po svém, vybere si pro něj ty důležité a třeba se jimi nechá inspirovat, splnily účel. Může začít dělat věci jinak, může upravit své názory tak, aby se mu žilo lépe, a nakonec, může se nechat inspirovat i k cestování. A k tomu se chci dostat. Vlastní prožitek je totiž vždy nejúčinnější.

Teplejší polovina roku nám k tomu dává ideální příležitosti. Cestování nemusí být dlouhé či daleké, někdy opravdu stačí pár dní. Podstatné je změnit prostředí neboli „vystrčit hlavu ze své bubliny“, ze svého světa, a podívat se, jak se dá žít i jinak. A že to jde. Že to, v čem jsme vyrostli a do teď žili (ať už mluvíme o vnitřním nastavení – zvycích, postojích, hodnotách, přístupu k životu – nebo vnějším prostředí), můžeme změnit. Samozřejmě, tendenci k tomu budeme mít spíše v případě, že nebudeme ve svém životě tak úplně spokojení, šťastní, naplnění. A věřím, že cestování je jedna z cest, která by nám mohla pomoci. Protože dokud budeme běhat na jednom dvorečku, v jedné krabičce, v jedné kleci a nikdy nepoznáme nic jiného – jak to chcete zjistit? A vzájemně se utěšovat v mizérii – no, nevím, na jak dlouho nám to bude stačit a jak dlouho se udržíme zdraví…

Hned v úvodu hlásím: opravdu si nemyslím, že je tráva někde zelenější… Že se někde mají jen a jen krásně, pečení holubi ve vzduchu a víno v potoce – znáte to, a vy můžete jen tak ležet a nic nedělat a čekat… na co vlastně, že…? No, takže: co znamená „krásně žít“, to si budete muset rozhodnout sami. A věřte, že ležet a nic nedělat by vás pravděpodobně dlouho nebavilo. Nicméně je to na vás.

Ale ani to neznamená, že se nemůžete přestěhovat – do jiného státu, na vzdálený ostrov, na druhý konec planety, odplout k tučňákům… Jestli to je to, co vás prostě láká, šup pro jízdenku/letenku. Každý máme svou vlastní cestu (a tu opravdu nemusíte nikomu vysvětlovat, natož ji před kýmkoli obhajovat).

Nicméně, vraťme se k dočasným svévolným opouštěním našich již známých pozic.

Pro začátek bych ještě doporučila být nohama na zemi. Dovolenou si klidně užívejte, ale než hned v prvních dnech (pod vlivem slunce, skřehotání racků či sklenice Mojita) začnete uvažovat o stěhování, vězte, že třeba takové to kapverdské „no stress“ či italská „dolce vita“ apod. – no, něco na tom je, ale opravdu to nevypovídá cele o místním životě. Že když odletíte na Kapverdy, už se nebudete nikdy stresovat. Nebo odfrčíte do Itálie, budete prožívat už jen a jen sladký život. Byť ze začátku možná budete naprosto unešení a budete se vznášet na vlně energie vámi právě provedené změny, prozatímního nevědomí a hlubší neznalosti. Jednoduše – všude si musí vydělávat nějak peníze, někde a za něco bydlet, něco jíst, fungovat v nějakých vztazích… A nerada to říkám, ale ne všude vás budou také brát jako rovnocenné místní, i když tam budete žít desítky let…

Všechno má své: my si koupíme zmrzlinu, lahodíme si, jak je dobrá a že v Itálii (na Jadranu) je prostě nejskvělejší a tady se tedy žije, to je paráda. Jenže, abychom si my mohli koupit kornout s nebeskou chladnou pochoutkou, musel někdo ráno vstát, jet do svého obchodu, za který platí, zmrzlinu namíchat (přičemž si musel dopředu zajistit potřebné ingredience), celý den být na místě, správně přijímat/vydávat peníze, večer vše umýt, uklidit, vytřít, připravit se na druhý den. Ano, my svou koupí a jejich prodejem vyrovnáváme energie – my máme zážitek, oni příspěvek na živobytí. O tom tu teď nemluvím… Ani vám nechci kazit radost – ta zmrzka prostě božská je!

Jde jen o to, abychom 51 týdnů v roce nepluli na nějaké iluzorní vlně lepšího života tam někde, kde jsme strávili týden 1 a ten se stal naším nedosažitelným snem a etalonem kvality života…

Ještě poznámka k jedné životní fázi, takové té počáteční cestovatelské, která ale má zřejmě také svůj naprosto legitimní význam: je to takové to nastavení, kdy vyletíme jako splašení z letadla, autobusu, soustředíme se jen na focení, protože potřebujeme ukázat, kde jsme byli (příp. okamžitě umístíme na sítě), dáme zmrzlinu či koupíme něco na památku a utíkáme dál… Zkrátka asi chceme ukázat, že jsme součástí tohoto světa a že se umíme bavit, možná někdo, že na to má – nevím… A asi to patří i k určitému věku – kdy ještě hledáme, kdo jsme, a potřebujeme svou hodnotu alespoň prezentovat, dokud ji sami necítíme. Malé doporučení: ani v této fázi neřešte ráno u snídaně, jestli v tomto hotelu máte rohlíky a v jiném byste měli housky, opravdu jen ztrácíte čas. Prostě buďte rádi, že máte co jíst, a běžte žít.

Nicméně – pojďme konečně k tomu, co vám vaše dovolená (pro zjednodušení tomu tak budeme říkat) může nabídnout nejcennějšího. Kromě odpočinku, samozřejmě, ale to zvládnete sami – už víte, co vám dělá a nedělá dobře, a že třeba není nejchytřejší nápad chtít stihnout všechno a hned… ; )

A jsme zase u našeho srdce. To nás totiž povede naprosto spolehlivě. To jsme skutečně my, naše ryzí já, naše duše. A ta jediná ví, kdy jsme opravdu šťastní. Neboli: pokud s námi v daném místě něco zarezonuje, srdéčko nám zaplesá, všimneme si něčeho, co neznáme, ale působí to na nás příjemně, něco nás osloví – zkrátka cokoli, co vás zaujme (byť tomu nemusíte úplně hned rozumět), věnujte tomu chvilku pozornosti. Udělejte to pro sebe. Popřemýšlejte, co se vlastně stalo, co to bylo za pocit, co vás na tom tak oslovilo. A můžete i zpětně – nemusíte hned, pokud na to nejsou zrovna podmínky. Jen nezapomeňte. Nebyla to náhoda, z nějakého důvodu jste ten okamžik zaregistrovali.

Může přijít cokoli… Mohou to být prožitky, které vám ukážou vaši další cestu – třeba se jako dospívající človíček zatouláte, vlastně ani ne ze své vůle, ale protože vás tam prostě rodiče zatáhli, do nějakého muzea a najednou k vám obrazy, sochy či filozofické knihy promlouvají vlastní řečí. A vy v tu chvíli víte, co chcete studovat, co bude vaším dalším osudem. Nebo jste jeli na dovolenou, protože jste úspěšný (a úspěšně) vyhořelý manažer, všechno máte, ale nějak nevíte, kudy kam, a vlastně vám bylo srdečně jedno, kam jedete a co tam budete dělat – chtěli jste zkrátka jen pryč, pryč od toho všeho. A najednou stojíte v ohromné katedrále, která se snad nebes dotýká, bezmocně a němě hledíte vzhůru, a máte nejasný pocit, že váš dosavadní život byl možná omyl. Že chcete něco většího, hlubšího, barevnějšího. Už nechcete být další ředitel Zeměkoule, chcete něco prostého, ryzího, skutečného. Sice v tuto chvíli ještě nevíte co, ale nebojte – vy na to přijdete ; ) Anebo léta vyplňujete má dáti – dal (já vím, dnes jsou na to programy), příp. se prokousáváte nařízeními, vyhláškami či regulemi, pod kterými někdy padáte únavou a uvažujete nad jejich smyslem. A následně nad smyslem toho všeho. Jediné, co vás na chvilku probere, je šálek horké kávy, jež svou uklidňující vůní všechny ty stohy a počítače překryje mlhovinou chvilkové pohody. A teď sedíte v pouliční kavárně, šálek držíte něžně v obou rukou před rty, jako byste se bála, aby vám ho snad někdo ve chvilce nepozornosti nevzal, a zíráte přes jeho okraj někam do dáli. Někde v pozadí slyšíte nárazy vln, racky, cikády, hovor a smích, ale je to pro vás jen kulisa podtrhující váš pocit snad až fyzicky naplňujícího klidu a pohody. Vy nevíte, co se vlastně děje. Ale v očích máte slzy. Jakýmsi mystickým způsobem se ve vás něco spojuje. Chvíli to trvá, protože jste zvyklá prostě své touhy a pocity zlehčovat a potlačovat. Pro ty ve vašem životě zkrátka není místo. Ale ony se spojí, je vaše naučené vzorce nezajímají. Vaši duši to nezajímá. Ta chce, abyste byla šťastná. Abyste zkrátka pochopila, že když si ráno po cestě do práce kupujete kávu a sníte o tom být na druhé straně pultu a mlít a vařit a sypat něžně skořici na zpěněnou hladinu v šálku, že to není sen – je to volání vaší duše. A že ta čísla a paragrafy jsou svým způsobem důležité, ale má to dělat někdo jiný. Každý tu máme jiné poslání. Proto nás sem poslali… ; ) A vy hoďte za hlavu, že to nezvládnete, že musíte přece dělat to, co jste studovala a tak, a zkuste to třeba jako zaměstnanec, na ½ úvazku, nebo jako brigádu. A uvidíte… A já si zamlouvám první šálek ve vaší vlastní kavárně… ; )

Nicméně, nejen o tom mohou být naše uvědomění. Nevím, jestli důležitější, ale určitě léčivější, je druhý typ prožitků. A to, když si všimneme u druhých třeba nějakého rysu, vlastnosti, způsobu chování, přístupu k životu, který my neznáme, ale hodně nás oslovuje. Buď to je něco, co je nám vlastní, ale zkrátka se nehodilo do naší výchovy, anebo něco, co se v naší společnosti nenosí, nebo aspoň dříve nenosilo, a tak jsme byli socializováni. Jako Češi této doby jsme historicky poznamenaní určitou tíhou, smutkem, bolestí, pocity méněcennosti, malosti. A z toho plynou naše frustrace a komplexy. Nese se to z generace na generaci a mění se to velmi pomalu. Historii nezměníme, ale můžeme pracovat se sebou. Každý jeden z nás.

Myslím, že problémy máme zejména s ryzí sebeúctou, hrdostí, skutečným respektem, přirozenou radostí ze života, osobní svobodou, otevřeností, hranicemi… Mluvím o vyvážené esenci každé z nich, ne o extrémech.

Takže co s tím? Pokud u někoho zavnímáme něco, co se nám líbí, i když nevíme proč, zkrátka zůstaňme otevření. To znamená – nehodnoťme, neposuzujme, nesnažme se okamžitě uchopit, zaškatulkovat. Navnímejme jen tu esenci neboli pouze si dovolme uvědomit si, že jsme se potkali s něčím možná novým, co nás nějak oslovuje. Nechejme tento pocit jen působit. Pokud to bude něco pro nás opravdu důležitého, ono to nezmizí, nebojte. Bude to samo pracovat. Respektive – podle naší osobní vyzrálosti (podle kompatibility s naší duší) bude probíhat, co má. Úplně jednoduše – nic nedělejte, nic se po vás nechce, jen si uvědomte, že se vám daný okamžik z nějakého důvodu líbil a že byste si ten pocit rádi uchovali. To je vše.

A nedivte se, že si pak následně třeba uvědomíte, že došlo ke zbourání nějakých našich zastaralých vzorců chování či myšlení, napadnou nás nové pohledy na dané téma, uleví se nám, otevře se nám nějaký úplně nový obzor, zvýší se kvalita našeho života… To vše, samozřejmě, v ideálním případě. Ale už jen to, že jsme otevření podívat se do našeho nitra a opustit to, co nám neslouží nebo, ještě hůře, co nás omezuje (a klidně celý život), nedovolí nám naplno roztáhnout křídla (rozuměj: žít svůj život v plném potenciálu), to je obrovský dar a úspěch. Váš osobní! Velice často o těchto v nás uzavřených komnatách totiž vůbec nevíme…

A je mnohem účinnější, že jsme k tomuto okamžiku došli tím, že jej vidíme žít někoho jiného, než kdybychom si o něm třeba jen přečetli.

Uvedu dva konkrétní případy – oba se staly, shodou okolností, v Itálii kdysi před lety (což je úplně jedno). Chodívaly jsme s kolegyňkami na dopolední posezení v ratanových křesílkách před jednou kavárnou na kávu a něco sladkého (samozřejmě, na Café Americano, což je italská verze naší běžné kávy; z jejich, byť výborného, Ristretta, ve kterém stojí lžička a kvůli jeho objemu je snad až škoda špinit šálek, když ho navíc vypijí vestoje na dva loky, se mně osobně svírají chodidla…). Popíjely jsme, povídaly, užívaly pohodu a měla jsem spoustu času na pozorování místního cvrkotu.

Jednou mě zaujala dáma na kole: bylo jí určitě 80+, měla krásné letní rozevláté šaty, velké červené korále na krku a výraznou rtěnku. Byla místní, teplým vzduchem se občas neslo „Buon giorno, signora“ a ona se usmívala a zcela samozřejmě si jela za svým cílem. Možná proto, že mi okamžitě naskočily potenciální reakce u nás doma (které tu nebudu vypisovat, nechci si kazit energii, kterou se vám snažím předat), jsem byla překvapená. Asi protože u nás si to téměř žádná dáma kvůli těm nízkým reakcím nedovolí, nechce být středem pozornosti, nechce, aby se jí někdo posmíval či ji shazoval (netvrdím, že to tak mají všichni, a díky bohu, i to se snad mění). Ruku na srdce, je to i o inteligenci… Zkrátka – u nás stále ještě chybí určitá přirozená uctivost mezi lidmi. Možná proto, že jsme byli všichni dříve vychováváni k tomu nevyčnívat, být jako ostatní, nebýt marniví a další (možná v tu dobu něčemu sloužící) „hodnoty“. Ale kde je úcta k člověku jako taková? A vůbec úcta k sobě? Dnes už si ji snad můžeme dovolit… Ano, můžeme, ale co to vlastně je, že? No, o tom teď ne – mrkněte příp. na další články na blogu. Jen zmíním, že ostatní jsou naše zrcadla, to určitě víte – takže, jak si vás mají vážit ostatní, když si sami sebe nevážíte ani vy…? Ale vraťme se k naší cyklistce: ona byla krásná ve své přirozenosti, důstojnosti. A bez ohledu na to, jaký možná měla život, si jej vážila a stál jí za to hezky se obléknout a nalíčit na cestě za svými běžnými povinnostmi a mít ráda lidi.

A jak už to tak v Itálii bývá, hned u kavárny vedla silnice, kde se proháněly (asi nejen) Vespy a kola, ale i auta a tak. Přímo před námi bylo i pár parkovacích míst. V jednu chvíli tam přijelo a zaparkovalo auto a z něj vystoupil mladý muž. To už k němu přicházel majitel naší kavárny a dal se s ním do řeči. Byli to otec a syn. A já jsem ve tváři otce zahlédla něco, co jsem nikdy předtím neviděla: byla to jakási něžná směsice hrdosti a lásky. Ve své nejčistší podobě. Úcta a láska, která se nemusí získávat, dokazovat, zasluhovat… Prostě je. Prostě tím, že jste se narodili. Prostě srdce.

Jasně, takto jsem situace vnímala já – subjektivně, skrze své filtry dané zkušenostmi, mou osobností, danou chvílí. Ale to není důležité – bylo to přesně tak, jak to být mělo. Dalo mi to to, co mi to dát mělo. V tu chvíli jsem zřejmě potřebovala další kostičku do mozaiky – tato byla o SEBEÚCTĚ, ÚCTĚ, LÁSCE – K DRUHÝM I K ŽIVOTU. A opravdu jsem v tu chvíli netušila, že jednou tuto esenci budu posílat dál – nicméně dnes vím, jak MOCNÁ PRO NÁS VŠECHNY JE…

A další věc: dané téma si uchopte podle sebe. Že něco vidíte, zaregistrujete, líbí se vám, neznamená, že to musíte přebrat Ctrl+C → Ctrl+V (rozuměj: úplně), neboli – vezměte si z toho jen to, co je vám příjemné, co vám dává smysl, co cítíte jako to „své“… A jestli vás to bude lákat, právě z těchto nějakých vnitřních důvodů, ale nepůjde vám to hned úplně uchopit a žít, v pořádku: to není otázka lusknutí prstů. Nechte tuto lákavou esenci, aby se do vás svým tempem zcela přirozeně vsakovala. Ona ví, co má dělat. Vaše duše ví, co potřebujete. Nezavedla vás na dané místo náhodou…

A potom, když se vrátíme do známého prostředí a běhu života, kdy často jedeme na autopilota, máme tendenci velice rychle zapomínat. Ani ty fotky už moc neukazujeme – papírová alba nejsou a kdo by hledal tu složku v počítači, ona někde je, podívat se na to můžeme kdykoli… (ruku na srdce, kdo z vás se k těm fotkám vrací?). No, ale k tomu, co na fotkách nemáme: naše uvědomění, dotek naší duše, její volání… Je totiž na vás, abyste nejen NEZAPOMNĚLI, že se vám něco takového stalo, ale především, jak to bylo intenzivní, hluboké a hlavně – důležité. Ovšem je na vás udělat další krok. Jakmile vám vaše duše prostřednictvím vaší intuice pošle vnuknutí. Znáte pojem inspirovaná akce? Duše vás inspirovala, akce je na vás. Je to váš život. A váš další krok je opravdu mnohem podstatnější než nějaké fotky.

Mimochodem: když se vrátíte, třeba vám také dojde, že jste týden neslyšely zaplacenou zvrácenou propagandu z hlavních médií (byť třeba jen proto, že jste nerozuměli místnímu jazyku) a uvědomíte si, jak jste si odpočinuli. A že jste o nic nepřišli. Nic se nestalo. Nikdo vás neprogramoval, nepodsouval vám nepodložené strachy, aby s vámi mohl manipulovat, neumenšoval vaši osobní sílu, nestavěl vás do pozice bezmocné oběti neboli – nedosáhl na vás. Naopak, veškerou svou energii a pozornost jste věnovali svému bytí v dané chvíli. Ono to totiž ani jinak nejde, protože když jsme v novém prostředí, dostáváme se do neznámých situací, na které „nemáme scénáře“, a tím jsme, ať chceme nebo nechceme, „tady a teď“ – prostě reagujeme spontánně. I na tom můžeme krásně vidět, kdo jsme, co máme naučené a jestli to tak opravdu chceme…

A tak, než vyrazíte: uzavřete pojištění, vyměňte peníze, sbalte plavečky a nabíječky, ale hlavně – otevřete svá srdce…

Krásnou dovolenou!