CO je neúspěch? CO je selhání? CO je chyba?
Nooo, to je přeci jasné. Neúspěch je, když nemám tolik peněz, takové auto, tolik necestuji, nemám vlastní podnik, nestal jsem se mistrem světa amoleta v lyžování nebo ve formulích, nejsem každý večer na nějaké oslavě, nejsem v obležení žen/mužů, nevypadám mladě a krásně (ideálně v každé chvíli, za každých okolností a splňujíc všechna hlediska – která to jsou, že…), nemám velkou, úspěšnou a šťastnou rodinu, nejsem playboy, velký, drsný, který právě vylezl z lesa s kancem přes rameno, ale má na sobě značkový oblek, drsně hodí kance do auta, sám do něj ladně nastoupí (nebo přeskočí dvířka nebo co já vím, kudy tam vleze) a odjede po červeném koberci posetém brilianty a skleničkami s whisky asi někam na meeting (prostě schůzi) atd.
Slyšíte ty nesmysly? Opovažte se na něco z toho skočit! Je to cesta do pekel. Jako doslova. Váš život skončí – je to spirála do nikam, jen se poženete za přeludem a na konci zjistíte, že nejste nikdo a váš čas vám protekl mezi prsty.
Takže – velice zjednodušeně: ujasněte si, kdo opravdu jste a tím buďte. Že to nevíte? Ale víte. Ano, jsme často zmatení, ale právě proto, že jsme uvěřili těm a tomu okolo. Nemohli jsme za to, vyrostli jsme v tom. Byla to součást hry. Ale ta teď, pokud budete chtít, končí. Teď začíná váš život! ; ) Váš krásný šťastný život!
A jestli sem vaše duše přišla pít whisky na červeném koberci nebo běhat po lese s veverkami, v tom vám krásně poradí (a já to nepřestanu opakovat a Táně Havlíčkové být vděčná) metoda (nebo spíše systém poznání) OCTO CODES, pokud budete chtít. Snadno najdete na internetu a uděláte pro sebe, opravdu si to troufám říct, to nejužitečnější. A nejen pro sebe. Neboť – CO je v životě důležitější než vědět, kdo jsem? Od toho se odvíjí vše…
Ale teď zpět k našim iluzím o selhání, chybách, neúspěších, pocitech ztracenosti, vyděděnosti, vyloučení, méněcennosti… (Mimochodem – nejsou vypovídající už ta slova? Neú-SPĚCH, se-LHÁNÍ, CHYBa, ZTRÁTa – takže jako šťastní budeme, jen když budeme spěchat, lhát, nebude nám nic chybět = budeme mít všechno a nesejdeme z trati = z cesty = budeme dělat jen to, co se od nás žádá? No, nic…)
Takže, přátelé: CO to vlastně je, si totiž určujete SAMI! Neboli – CO to pro vás znamená. Ale asi ještě lépe – CO to o vás vypovídá. Protože prostě jsme vyrostli ve společnosti a v době, která byla snad až posedlá hledáním toho, co by mohlo být špatně, od toho odvodit naši lidskou hodnotu a tím nás ponížit, umenšit, vzít nám sílu a ideálně radost ze života. Proč? Protože si pak s námi mohla dělat, co chtěla. Všichni ti samozvaní zvrácení vládci světa, figurky ve vedení států a tak dále – tento možná nejdůležitější princip prosakoval do nejnižších úrovní, jinak by systém nemohl fungovat. Ale o tom se tu bavit nechci, snad to mělo nějaký význam, i když asi na nějaké vyšší úrovni. Předpokládám, že lidstvo díky tomu příšernému tlaku mělo pochopit – kdo jsme, jaké máme schopnosti a proč jsme sem přišli. A že dokud se nepostavíme každý sám za sebe, resp. pokud necháme kohokoli zvenku řídit náš život, jsme bezmocní, doslova. A že je to o našem uvědomění, rozhodnutí a akci.
Ale vraťme se k tématu. A hned na začátku vám nabízím tuto interpretaci: CHYBY NEEXISTUJÍ. Ve smyslu, že jste měli udělat něco jinak, že kdyby tohle to, tak támhleto atd. No, kdybyste to měli udělat jinak, tak byste to udělali. Udělali jste to tak, jak jste v tu chvíli nejlépe uměli – vzhledem k úrovni svého uvědomění, schopnostem, charakteristice vaší osobnosti, prioritám, zkušenostem, přístupu k životu, cílům. Kdyby cokoli z toho bylo jiné, vaše kroky by to ovlivnilo. Je to, jako když vjedete do slepé ulice – je snad špatná? Není, jen tudy dál cesta nevede. Vy za chybu z dnešního pohledu zřejmě vnímáte to, že jste tehdejším rozhodnutím došli někam jinam, než by se vám dnes líbilo. Nebo jste uvízli. Zkrátka – nešli jste dál vůbec. Ale z nějakých důvodů se to dělo – třeba jste měli zažít pocit marnosti, možná osamění, třeba ztráty nebo bez/moci z ne/moci. Všechno to nás totiž může obohatit – pokud tím projdeme. Což se lehce řekne, ale kdo je v krizových podmínkách tak vědomý, že zachová klid a otevře se bolesti, smutku, beznaději, zoufalství, strachu? Pravděpodobně málokdo. Ono to má asi jednoduchou logiku: kdo je natolik vědomý, ten už se do takovýchto situací nedostane. A kdo není, ten si danou situaci musí prožít naplno – a kdyby vědomý byl, možná by mu ta situace nedala, ani nemohla, dát vše, co je pro něj v tu chvíli cenné. I když on to, samozřejmě, přes vnímání, zúžené díky strachu, nevidí. Tyto okamžiky nás totiž provádí nízkými, někdy až nejnižšími, energetickými vibracemi – možná proto, že když je konečně přijmeme, jsme zase o kousek blíže naší celistvosti. Možná zjistíme, že to, čeho jsme se třeba i dlouhou dobu báli, vůbec nenastalo. Nebo možná nastalo, ale vy jste to zvládli – nejen přežili, ale vlastně vám došlo, že strach nejen, že ničemu nepomůže, ale že to je někdy jen ta myšlenka. Myšlenka, že by se mohlo něco stát. Někdy ani nevíme, co by to mělo být – ze strachu ani dál náš strach nerozvíjíme… Nemluvím teď o strachu primárním, založeném na pudu sebezáchovy (i když i ten je někdy za tím vším), ale to je nám jasné. Mluvím o naučených myšlenkových konceptech, scénářích, vzorcích.
Když se podíváte na sadu pastelek – máte pocit, že tmavě hnědá nebo černá selhaly? Tím, že nejsou červené nebo růžové? Pochybuji… Takže kde se vzalo vaše hodnocení? Kdo vám řekl, že hnědá pastelka je špatná, kdežto růžová dobrá? Jak chcete nakreslit kůru borovice růžovou pastelkou? Chápete? Nic není samo o sobě dobré nebo špatné. Nepůjdeme do extrémů, tam by vás vaše ego možná ještě nepustilo. Rozuměj – ego prostřednictvím mysli, skrze kterou jsme přesvědčení, že jednoduše některé životní události jsou špatné za každých okolností. No, nejsou. Respektive – my jako lidé, figurky, je tak vnímat budeme asi vždy. Ale z pohledu vyššího, z pohledu nás jako bytí, to pak může vypadat jinak. Ale zpět z filozofických výšin – díky, gravitace. Věci, události, ostatní lidi, ale i sebe, vztahy, svět – to vše hodnotíme na základě nějakých našich preferencí, zkušeností, prožitků, naučených vzorců, tzv. morálky, iluzí, které nám společnost a svět předestírá a utvrzuje nás v nich za účelem manipulace atd. Ale ono se někdy stačí zeptat PROČ?
Jestliže vám někdy někdo řekl, že jste něco udělali špatně, že to byla chyba, že jste se nepovedli (to je obzvlášť moudrý výrok), že jste líní, hloupí a cokoli dalšího, nebyla to pravda. Protože vám to prostě říkám! ; ) No, nebyla. Bylo to naprosto subjektivní a nevyzrálé hodnocení někoho jiného. Jeho pohled. Jeho úroveň vědomí. A lhostejno, jakou roli ve vašem životě hrál (rodič, učitel, manžel, kdokoli…). Byl to jen jeden z mnoha miliard subjektivních názorů, který se vás navíc vůbec netýkal. V nejlepším případě vztahovali vaše výsledky či chování k nějakému očekávanému scénáři: pokud vezmeme třeba nadřízeného (ať nejsme tak emocionální), který není spokojen s tím, že jste nesplnili očekávané výnosy z prodejů za nějaké časové období. Tady je princip průzračně jednoduchý – porovnali skutečná čísla s předpokládanými. No, a co jako? Jednak se mohou lišit různými způsoby, jednak zde může být ve hře více faktorů. Už jen ten původní graf/tabulku mohl udělat někdo, jen aby splnil úkol – ač neměl třeba vůbec relevantní vstupní data. Nebo použil nevhodný statistický postup. Nebo jen zkopíroval minulé čtvrtletí, protože v tom nevidí zkrátka smysl a ví, že to je pořád stejné. A protože už je ve firmě roky, ví i to, že je jedno, jak to vyjde – jeho plat to neovlivní. Nebo prostě nevidí smysl v daném produktu či v celém odvětví, tak proč by snažil. Další možnost je, že se jednoduše během sledovaného období nepředvídatelně změnily některé externí faktory – cena vstupní komodity vlivem přírodní katastrofy (chápej – opět katastrofa z pohledu, určitým způsobem smýšlejícího, člověka), chování zákazníka díky smyšlené, ale promyšleně šířené, ideálně „vědecky“ podložené, informaci z konkurenčního prostředí (jistě si vybavíte potravinu, která byla před pár lety škodlivá a dnes je to super potravina) apod., které se ani očekávat nedaly. A i kdyby daly, úplně přesně je odhady odrazit také nemohou. Takže – vy jste „selhali“, aniž jste to mohli ovlivnit. To vám přijde jako objektivní hodnocení? Anebo jste opravdu udělali chybu vy – třeba jste omylem vložili do tabulky jiný statistický vzoreček a tabulce je to zkrátka jedno, to jen vy přijdete o prémie. Ale to jsou fakta a důsledky. Nic to nevypovídá o vás osobně. Chápete?
A to nebudeme rozebírat hodnocení vypuštěná na nebohé dítě v zápalu emocí, protože ten druhý – „dospělý“ člověk – zkrátka neunesl situaci, sklouzl do dětského pohledu (ani jinak nemohl, on ve skutečnosti malý je, jen ve velkém těle) a odtamtud spolehlivě vyplavaly naučené (hádejte, od koho) reakce. Takže buď papouškuje to, co mu odpapouškoval někdo kdysi před lety, a on teď jen jede na „autopilota“ nebo jste mu odzrcadlili nějakou jeho frustraci – třeba chtěl, abyste vy měli samé jedničky, když je neměl on. Protože si zkrátka sebe projektuje do vás a vaše „selhání“ bere jako své vlastní. Nebo na vodáckém kroužku trenér už ale opravdu praštil s pádlem, protože jste netrénovali, nemáte odpovídající kondičku, neposloucháte ho, nesnažíte se a on už toho má dost. Jasně, a není se čemu divit. Sám jako dítě „neuspěl“ (rozuměj – nebyl olympijský vítěz), tak chtěl v očích rodičů (kteří už dnes ani nemusí žít) dosáhnout uznání alespoň jako trenér. Tady už na žádnou medaili zcela jistě nedosáhne, ale ještě někdo z jeho svěřenců by mohl, ale doba se změnila a děti se změnily a všechno se změnilo, jen jeho nastavení v hlavě ne. Resp. jeho zranění v srdci. Když půjdeme až na dřeň, už nemá šanci na to, aby ho jeho rodiče mohli mít rádi (a ne proto, že už nejsou) – on nemá prostě tu medaili. Chápete?
A v tomhle jeli a jedou všichni – štafety se nevědomě předávají a bolest lidstva roste. Řítící se sněhové koule, kam se podíváte…
Třeba vám přijde vhod jeden tip: buďte sobečtí. Cooo? No, sobečtí v nejlepším slova smyslu. Ono to totiž ani jinak nejde, pokud chceme lidstvo zachránit. Ale teď už kušuj, „co to tady melete, teta“? No, asi takhle…
CO je sobeckost? To je přeci jasné, když se někdo stará jen o sebe a dělá si, co chce – to je prostě vrchol. A je to, samozřejmě, zavrženíhodné. Nooo – a co když právě tento člověk, tím svým nezávislým přístupem a osobní odvahou žít svůj vlastní život, vám právě nabízí hromadu diamantů na, co stříbrném, řekla bych spíše briliantovém, podnose? Pokud totiž budete chtít (nemusíte – ale pak mě nepoučujte o egu), můžete žít také to, proč jste sem skutečně přišli – naplněný život. Jenže – to byste si museli svléct kabát oběti a obléci si plášť tvůrce… Někdo ale zkrátka tvořit nechce. A nebude. A hotovo. Ono je totiž mnohem jednodušší a pohodlnější si stěžovat a vézt se a odevzdat opratě svého života někomu jinému. Dělají to tak všichni, tak je to asi jediné správné. A když to takhle budu dělat, on se o mě pak také někdo postará. A kdo je tady sobec…?
Ale jestli tvořit chcete a máte pocit, že nevíte jak, úplně jednoduše: začněte dělat to, co vás baví, u čeho je vám dobře, co vás naplňuje, v čem vidíte smysl, u čeho vaše srdéčko plesá – a stačí pár minut denně nebo za pár dní, to nevadí. Jak to budete cítit. Ze začátku možná i sednete k něčemu, co vás vždycky bavilo, a najednou užasle zjistíte, že už to tak není. Dejte tomu šanci – možná už jste jen zapomněli, jako to je, být šťastní… A buď vás to chytí nebo ne. Na druhou stranu, k ničemu se nenuťte, účelem není stres – to byste mohli zůstat v tom, v čem jste, tam už to alespoň znáte ; )
Prostě – zkuste otevřít dveře sami sobě… Jakmile ucítíte radost, v tu chvíli jste si podali ruce se svou duší. A ona si vás už povede.
Krásný a naplněný život!
