Smutná malá rytířka…

Vím, že se věci dějí, protože se dít mají. Vím, že vše má hlubší smysl. Vím, že pravda světská a pravda vyšší se mohou lišit. Vím, že sem chodíme kvůli naší cestě a učení. Vím, že naše cesty jsou velice rozdílné, a že nezbytnou součástí celé hry na Zemi je nevědomí. Vím, že jedním z rozměrů naší cesty je odejít od povrchního, hlučného, prázdného, a v záměrně vyvolaném pocitu oddělenosti zmateného, běhání ve světě ega do svého srdce, kde je náš skutečný domov. Tam totiž již „víme“.

Ale mezi tím… život… Proto je asi někdy tak těžký – snažíme se řešit a budovat a vítězit a dosahovat a být šťastní někde, kde to nemá skutečný základ, a tím ani dlouhého trvání. Jako, když stavíme z písku. Vypadá to krásně, a jsme velmi šikovní, a chvíli to i vydrží, ale je to písek… Budeme muset stavět znovu a znovu. Možná proto je písek i v přesýpacích hodinách…

Když jsme v srdci, cítíme, co pro nás má smysl, kudy jít a jaké to je nebát se.

Jenže – než tam dojdeme, trvá to roky. Někdo tam ani nedojde. A vše je v pořádku.

Když již pochopíme a rozhodneme se naslouchat svému srdci, těšíme se, až „tam budeme“ – cítíme vnitřní hluboký smysl, máme radost, že jsme „pochopili“ a konečně máme tedy život ve svých rukou. Víme své a nic nás už nemůže zastavit.

No jooooo, jenomže… Ani nás nenapadne, že i když tam jednoho krásného dne dojdeme, pořád budeme běhat po té Zemi – ve světě, který je určen právě pro tu cestu, právě pro to učení, právě pro ty, co tam ještě nejsou. Ale v tuto chvíli zjišťujeme, že možná i pro ty, co „tam už jsou“ a, paradoxně, o to těžší je další část cesty. Předtím se to tak nějak všechno skládalo – bylo to sice jako rozházená stavebnice, a my jsme ani dlouho netušili, že to vůbec stavebnice je, ale život nás postrkoval (více či méně bolestivěji), až nás přes různé kotrmelce, iluze, pády a hry donutil postavit se přede dveře svého srdce a ukázal nám klíč v naší dlani. Rozechvěle a radostně jsme jej vstrčili do zámku a otočili… Navštívili jsme Boha. Jenže teď už víme, že to srdce jsme my, naše energie, esence toho, co nás stvořilo. Teď už jsme připojení k vesmírnému internetu. A víme, prostě víme, že tu platí i jiná pravidla a zákony.

A teď – co s tím? Jedeme na jiný pohon, podle jiných principů, ale pořád jsme ve starém světě. Háček je v tom, že ten svět tvoříme všichni tady na planetě – jeden každý z nás, tím, čemu věříme, co tím pádem vyzařujeme, jak se chováme, co děláme, jak ovlivňujeme všechny a všechno okolo nás. Asi i proto je doba tak turbulentní, je to právě ten tlak, který v nevědomé fázi našich cest potřebujeme. Ale co ve chvíli, kdy už žijeme něco jiného? A zpět to nejde, ani byste to nechtěli. Je potřeba vyšlapat nové cesty. Víte, že to bude trvat ještě několik generací. A to ještě v tom lepším případě. Ale co vy? Co prožitek teď a tady? Víte, že jste do tohoto okamžiku nedošli sami. Ale také víte, že je pořád mnohem více těch, co tam teprve směřují. Což je v pořádku. Jenže, jak najít cestu? Jak žít po novu ve starém světě? Jak má ryba plavat po zemi? Jak má kvést leknín na poušti?

Asi to nějak jde. Prostě tomu musíme věřit. Vždyť i ptáci, bombardovaní signály, světlem, hlukem, chemií, vibracemi, změnami prostředí i počasí vždy najdou cestu na jih.

Ale i když věříte, cítíte, někdy vás přepadnou pochybnosti. Sice víte, že to jsou pokusy ega či mysli stáhnout vás zase zpět, ovšem ani tak to není příjemné. Víte své, a tak jen čekáte, až prostě chmury odplují. Držíte se své víry, která ale už není v hlavě. Vy cítíte. Tam už pro myšlenky není místo. Máte jasno a uvědomujete si všechny ty hry okolo. Víte, že se nenecháte strhnout. Už to ani nejde. V podstatě přijmete za svou realitu neustálý rozpor mezi svým vnitřním cítěním a světem tam venku. Víte, že vám už nemá sloužit k zrcadlení, k hledání, k pochopení… Jsou to pro vás už jen jakési kulisy.

A pak jednoho dne, možná proto, že to trvá již moc dlouho, vás napadne, jestli to není jen další léčka ega. Sofistikovaná, samozřejmě. Ego se zkrátka přizpůsobilo, pochopilo, jak to máte, a naučilo se vaši řeč. Stejně, jako se učí umělá inteligence. Jeho jediným cílem tady je vás zaměstnat. Když už vás nemůže nijak destruovat, tak alespoň odvést vaši pozornost, za každou cenu. A váš čas běží…

Ano, pořád si stojím za tím, že nejlépe nás na naší cestě může vést naše srdce. Ale co když to, že si myslíme, že je to ta kýžená cesta pro všechny, potažmo pro lidstvo, je zase ego? Co když si tím zase (po kolikáté už?) na sebe šijeme bič? Co když opět přebíráme zodpovědnost za něco či za někoho, která nám ale vůbec nepřísluší? Co když se po nás nechce, abychom žili v rozporu (což je jízdenka k nemoci), byť ve jménu „vyšších principů“? Co když nemáme hledat naplnění, protože to prostě přijde samo? Co když je to jen a jen o každém jednom z nás? O kvalitě našeho života? O radosti? O každém jednotlivém prchavém okamžiku? Protože prostě, když vidíte ty, kteří nic neřeší, nic nehledají, nemají potřebu hlubších smyslů, a přesto jsou spokojení – tak o čem to pak je? Ano, já vím, nevidíme do jejich životů, možná (a velice pravděpodobně) by neodpovídaly našim měřítkům uvědomění. Ale proč taky? Kromě toho, že tu máme každý svou cestu. Oni to nepotřebují, vlastně vám ani nerozumí. Proč se tedy vy snažíte chodit se srdcem na dlani? Proč chcete ve všem, co děláte, vidět smysl? Proč chcete cítit ve své práci nějaký přesah? Co když to není vůbec na nás? Co když jsme za tím vedeni už jen tím, jak žijeme? Co když si na tu kárku, kterou jsme konečně před vstupem do našeho srdce vysypali, opět nakládáme další břemena? A další věc – nikdy to nezjistíme. Je to asi jen o našich pocitech. I kdyby někdo přišel a plácal vás po rameni (což už ani v této fázi nepotřebujete), k čemu vám to bude? To by vás potěšilo ještě v době, kdy jste o něco usilovali zvenku. Tam se čeká na pochvalu, protože tam ještě neznáme svou hodnotu. Ale tady? A přitom už víme, že ani ve chvíli, kdy se naše duše rozhodne odtud odejít, zkrátka nikde žádné účty skládat nebudeme. Není jaké. Není komu.

Po nějaké době pak začínáme být i unavení. Proč? No, protože jsme zřejmě právě opět naletěli egu. Únava přichází, když dochází energie. Protože jsme ji zkrátka spotřebovali na to naše snažení. Srdce se nesnaží, na to jsme možná zapomněli. Prostě jsme asi v novém světě použili starý přístup. A ještě ve jménu „dobra“ pro všechny…

Takže – ano, buďme v srdci. Ale to je vše. Jsme v něm jen kvůli sobě. Tam začíná i končí naše zodpovědnost. Možná to i znamená, že je úplně jedno, v jakých podmínkách žijeme. V jakých kulisách. Jestli je to něco, co jednoznačně připisujeme starému světu, a i proto s tím tedy nechceme mít nic společného. Já tam tak nějak tuším další past. Asi díky tomu rozdělování. Proč máme potřebu něco rozdělovat a pak se rozhodovat? To už je pak krůček k boji – a jak víme, čemu věnujeme pozornost, to roste… Já vím, pohádky – dobro a zlo a tak. Ale co když to je jen jeden z projevů duality coby charakteristického znaku života na Zemi? To je hodně velká léčka – a my na ni často skáčeme. Nechápeme, že dualita je tu od toho, abychom pochopili jednotu. Světlo nemůže existovat bez tmy. Vraťme se tedy do bodu, kdy již „chápeme“. Když jsme ve svém srdci, pak si ho neseme kamkoli. Co když není starý a nový svět? Co když není nevědomí a vědomí? Co když jsou to jen různé úrovně jednoho? Neboli – neskočme na oddělenost, svět je pořád jeden. Jeden Vesmír. Je to možná jen a jen o úrovni našeho vnímání. A i když se přesuneme do vnímání komplexnějšího, vyrovnanějšího, do jakéhosi nadhledu, chceme-li, pořád tu máme k dispozici stejné nástroje, stejné kulisy, stejné podmínky. A je to jen o tom, co si vybereme. Můžeme jít do starých kulis, ale když tam půjdeme s naším vnímáním, už na nás nebudou působit. A kdysi působily ne proto, že jsou špatné, ale proto, že naše vnímání bylo jiné. To je vše.

Já vím, lehce se to píše. Ale nějak začít musíme. Název článku přišel jako první, nějak vyvěral z mého nitra. Ale řádky, které se doslova sypaly na bílou stránku, mi ukázaly, že život nás v tom opravdu nenechá. Jen mu nesmíme bránit.

Snad pomohou i vám…