Pracovní oblast, stejně jako všechny ostatní (pokud chceme náš život dělit na oblasti), odráží naše nitro. Spoustě z nás se to nebude líbit, ale je to tak. Logicky. Co máme uvnitř, vidíme venku. To už víme.
Bez ohledu na kulisy – to znamená, že je jedno, v jakém prostředí se pohybujeme, co vidíme kolem sebe, jak to vypadá, jaké máme kolegy, nadřízené, zákazníky… Všechno to tvoří pouze naši aktuální scénu na jevišti. A to, jak tuto scénu vnímáme, nám má zvědomit, čemu věříme, nevěříme, co cítíme jako svou pravdu, jako svou realitu, jaká jsou naše nastavení, narativy, normy, limity, představy, zranění duše… A jako ve všem v našem životě – má to jediný cíl: když si uvědomíme, co nejsme, máme příležitost otevřít se tomu, co jsme. Neboli – dochází ke skutečnému léčení. Léčení naší duše, potažmo našeho těla. Protože, jak už také víme, naše tělo je jen fyzický projev naší energie. Na jaké frekvenci momentálně vibrujete vy…?
Štve vás nadřízený, práce vás nebaví, kolegové jsou konfliktní, nikdo vás neocení… Už asi tušíte, že chyba nebude v nich… O čem to asi je? Ano, je to směs odrazů nevědomých a nezpracovaných částeček vaší duše. Namátkou – jak vnímáte svou hodnotu? Jak jste na tom s respektem? Co vaše hranice? Proč děláte zrovna tuto činnost? Jaké jsou vaše priority? A vězte, že pokud svou práci opustíte, aniž byste tato témata zpracovali, je to jako přestavět divadelní kulisy na další jednání – budou vypadat jinak, ale vaše pocity budou dříve či později úplně stejné. A protože vaše duše by ráda zářila a točila se a odrážela světlo, krásu a lásku (něco jako disko koule ; )), musí být čistá, nezakalená, nepotlačená, nezraněná… Pak už totiž ani nebude scény řešit, bude zářit a tím bude v souladu se vším. Už nebude důvod, ani možnost, aby jí někdo něco odrážel. A když, tak jen to, co ona sama je, a tím se to navíc bude generovat. V podstatě je to ten samý princip, jako kdekoli jinde ve vašem životě. Jen zde jste na pracovišti.
Dostáváme se tím k tématu práce. Respektive – nějaké naší aktivity. Činnosti. Činorodosti. Naší realizaci. Projevu naší duše. A jsme u toho! ; )
Naše duše se chce přirozeně projevovat. Proto sem přišla. Jaké jsou znaky, že duše tvoří právě to, co je její základní esencí, co bylo jejím původním záměrem vytvořit? Ano, tušíte správně: pokud duše jde svou cestou (podstatou všeho našeho snažení je kreativita ve svém nejobecnějším významu slova = zkrátka tvoření života), zcela přirozeně její energetický princip vyzařuje a přitahuje vše, co je na stejné vibraci. A pak tu není ani fyzikálně možné, aby nebyla spokojená, naplněná, neplula na vlnách blaha… ; )
Myslím, že to, čemu my říkáme „práce“, je vlastně obdoba této kreativity, ale zase jen uchopená egem. Neboli jakousi substancí, která netuší, že není určena k tomu, aby něco tvořila. A už vůbec ne život na planetě. Ego/rozum/mysl je jen nástroj. Jednoduše – nástroj se stal tvůrcem. Problém je, že v tomto případě může tvořit pouze na základě toho, co se naučil opět jen v tomto našem pozemském světě. Nemá ani tušení, že existuje něco hlubšího, vyššího, naprosto jiného. Protože odstavil naše duše (prostřednictvím rychlého zapomínání poté, co jsme se narodili) od jejich původního smyslu a převzal vládu nad něčím, o čem vůbec nic neví, vypadá to kolem nás tak, jak to vypadá… Bez vedení našimi dušemi jsme ztracení. To, co vidíme, je jen prázdná forma. Svět, tvořený egem, ani duši obsahovat nemůže. A jak chcete být šťastní jako duše ve světě, který duši nezná? Můžete pouze přežívat. Podmínkou je se od své duše odpojit. Proto nás to učí hned od prvních okamžiků našeho pobytu zde a pracují na tom důsledně a dlouhodobě – všichni. Ani oni sami totiž netuší, co vlastně dělají, a navíc – „jednou mi za to poděkuješ…“. No, nevím: ve chvíli, kdy z vás čouhají hadičky na operačním sále, shrbeně se ploužíte pod tíhou svého života či se ráno rozhodujete, zda má smysl vůbec vstát, asi vděčnost pociťovat nebudete. A že vděční být máme – přeci se máme radovat z maličkostí, podívej se na ostatní, co bys ještě chtěl, jsi nafoukaný, měl by ses nad sebou zamyslet… O tom, že vděčnost v pojetí ega je vlastně vyjádření toho, že víme, že „pro nás“ druhý něco udělal (ač to byla vlastně z jeho strany pouze snaha o manipulaci), necháme stranou. A tak si často vytvoříme strategii přežití: budeme se snažit se zařadit, zapadnout, přizpůsobit… Hlavně aby nikdo nezjistil, že v tom všem nevidím smysl, cítím, že je něco hlubšího, většina toho, čemu se tu věří a co se předkládá jako morální hodnoty a životní priority, mi přijde falešná. Ale to asi bude moje vina, jsem divný… A to je koruna na hlavě pýchy ega!
Proč tento pseudosvět nenechat za sebou? Proč se v něm snažit přežít (ani ne žít, na to už jsme rezignovali, vlastně už ani my sami si nejsme jistí, jak by to mělo vypadat)?
Zastavte kolotoč, chci vystoupit…
Ale zpět k práci. V rámci toho všeho, co jsme vytvořili (ano, i my na tom máme nevědomý podíl – svou převzatou vírou vše jen posilujeme), znamená práce nějakou činnost k naší obživě. Ponecháme stranou, že jsme sem nepřišli kvůli obživě, ale plnohodnotnému naplněnému životu. Nebudeme se ani zabývat tím, že nastupující generace údajně nechtějí pracovat. Myslím, že je to právě součást celé té změny, která je více než žádoucí. Oni (zatím) cítí, že by to šlo jinak. Ale možná si většina z nich neuvědomuje, že tento jejich (správný) pocit ale opět zneužilo ego/systém a vede je za další prázdnou vizí – že totiž jediná správná a cool a in cesta je trávit v práci méně času, mít více prostoru pro své záliby, v práci žádný stres, žádná zodpovědnost, žádné úkoly, na nějaký profesní postup zapomeňte, to cool fakt není… Je to jen opačný extrém ještě dodnes často přetrvávajícího nastavení, že čím těžší (i fyzicky) je práce, čím více času v ní trávíme, tím více to vypovídá o našich kvalitách – výdrži, obětování, zodpovědnosti (slyšíte to…?). No, systém má milióny kliček, háčků, scénářů, na každý typ situace, na každou duši, která je ochotna na své cestě zapomenout – v jakékoli životní fázi, na jakémkoli stupni úrovně vědomí. Dokáže se přizpůsobit, flexibilně vytahovat příhodnější a personifikovanější nástroje, názory, vzorce, vize, cokoli, jen aby nás udržel pod kontrolou. Protože (a to se vracíme zase na začátek) zkrátka systém nemá vlastní zdroj energie, musí ji tedy brát od nás. Jinak nepřežije.
Takže, abychom se dostali dál, opustíme i tento princip: pracovat se musí, důležité je, že za to máme peníze (je úplně normální, že nás nebaví, stresuje, nevidíme v ní smysl, že se nevyspíme, že jsme vyčerpaní, klesá nám i sebevědomí, stoupá tlak, přibývají prášky v dávkovači, už aby tu byl ten důchod… není nic divného na tom, že z výplaty/zisku nám nic moc nezbyde, hlavně, že jsem poplatil, co je „potřeba“, na nic jiného nepotřebuji, co bych jako chtěl, co bych dělal vůbec v nějakém volném čase, volný čas mají jen ti, kterým se pracovat nechce, a to já nejsem, protože jsem slušný, poctivý, užitečný, nečekám na ocenění, nepotřebuji se zviditelňovat, stačí mi dobrý pocit…). A tak chodíme jako tělo bez duše – protože prostě v tomto nastavení jím jsme…
Smyslem celého našeho povídání není vyvolat vzpouru („dělníci rozbíjejí stroje“ – pamatujete?), je to jen o tom zamyslet se nad svou cestou. Jak jsme si řekli, přístup k práci vznikl díky pojetí PŘIROZENÉ TOUHY NAŠÍ DUŠE SE REALIZOVAT. Duše přichází na Zem, aby se projevila ve hmotě. TO je ta skutečná práce. Říkejme nadále spíše aktivita – slovo práce je spojováno právě s výše zmíněnou dřinou, potlačováním, utvrzováním se v mentalitě duševní mizérie, navázané za tím účelem na předpokládané osobní pseudokvality… V tomto smyslu jsme sem tedy nepřišli pracovat, ale realizovat náš skutečný potenciál – být tím, kým jsme ; )
Trošku si zaidealizujme (ideál, idea…?): všechny duše cítí i po vstupu na Zemi, takže každá vnitřně ví naprosto přesně, kde bude nejen sobě, ale i všem ostatním nejvíce prospěšná. Týká se všech oblastí jejího života, přičemž v tomto pojetí se jednoduše život na oblasti nedělí. Je to jedno plynutí energie… Vše se slévá, prolíná, mění, začíná, vyvíjí a končí zcela v souladu s úrovní vědomí dané bytosti, chcete-li na frekvenci její energetické vibrace… Protože ale zřejmě součástí našeho vývoje je právě i to počáteční zapomínání a následné rozpomínání se, vznikl tu prostor pro ego. A s tím už se musíme vypořádat každý sám. Změna začíná uvnitř.
Prosím, neberte nikdo nic jako osobní útok na cokoli ve vás či ve vašem životě… Každý jsme jiný, na jiné úrovni vědomí, v jiném úseku naší cesty. Nic není dobře, nic není špatně. Jsme tam, kde máme být. Vše má hlubší smysl, i když ho někdy zatraceně těžko připouštíme. My se tu jen snažíme zvědomit si další vrstvy vnímání, abychom si mohli případně své životy zlepšit. To je celé…
A navíc, vše je pomíjivé…
A jak to vypadá, když je duše na „svém“ místě?
Chodíte pravidelně do obchodu s potravinami, kde mají dvě pokladny. Vždycky, když jdete zaplatit, a u jedné z nich sedí jedna jistá paní prodavačka, stoupnete si tam. A jste ochotní vystát frontu, přestože u druhé pokladny skoro nikdo není. Tato paní prodavačka totiž kromě markování zboží s vámi vede rozhovor. Ale není to nic povrchního, máte vždy pocit, že vás skutečně ráda vidí. Žertuje, komentuje, vyzařuje pohodu. A tak se u její pokladny tvoří fronta těch, kteří se chtějí alespoň trošku ohřát v její záři, protože prostě v tuto chvíli ještě sami zářit nedokážou…
Nebo jedete autobusem, který řídí mladý muž. Chlapec, dalo by se říct. Na řidičském průkazu skupiny D mu snad ještě nemohl ani oschnout inkoust (dobře – tiskařská barva). Nejen, že se k cestujícím chová velice vlídně, ale zdá se, že nic nepředstírá. Na prvním sedadle vedle něj sedí pán, který už za sebou pracovní dveře zavřel. Oba rychle najdou společné téma – jak jinak, autobusy. A už vzduchem létají nápravy, převodovky, náhony, typy vozů… Chlapec za volantem má evidentně rozsáhlé znalosti, a na pánovi, ač je tak 3x starší, je vidět respekt. No zkrátka, dostal nás všechny. Škoda, že s ním nemůžeme jet na konec světa. Setkali jsme se totiž s duší, která ví…
Přeji vám kouzelné plynutí ve šťastném toku vašich životních okamžiků…
