Nijak.
No dobře, tak si to rozebereme. Nijak ale je opravdu nejpřesnější odpověď. Vy už sami sebou totiž jste. Tím, že jste se narodili. Hotovo. Tím byla stvořena i vaše hodnota. Takže ani tu nemusíte hledat, ani dokazovat, ani budovat. To vše jsou velmi silné léčky ega. Jen se rozhlédněte…
Pokud tu tedy přeci jen ještě je někdo, kdo je přesvědčen, že neví, kdo je, neví, jak má být sám sebou, neví, jak se hledat, i když by rád, neví, jak na sobě pracovat, i když by rád, neví, jak dál, i když by taaak rád, pak vězte: to vše vám namlouvá ego. Nemusíte na sobě pracovat, nemusíte se o nic snažit, nemusíte nic hledat – všechno, co potřebujete, už jste. Tak, jak to je, tak to má být. A jestli se to má změnit, stane se tak. Naším jediným úkolem je hospodařit s pozorností a rozhodovat se pro to, co CÍTÍME. Anebo třeba i dočasně, co tak úplně necítíme jako to své, ale ještě nemáme dost odvahy jít svou cestou. Ona ta odvaha – to je vlastně sebedůvěra. Vědomí si sebe sama. Sebeúcta. Neboli – jsme opět na začátku: byli jsme sem posláni z nějakých důvodů (které ale chápat nemáme, takže ať už teď vaše mysl zkouší cokoli, jsou to jen liché pokusy) a když budeme ve svém srdci, schopní cítit, budeme naprosto přesně vědět, kudy kam. To mysl nevymyslí. Nemůže. Mysl je nástroj pro Zemi. I kdyby se zmítla, nemá na to. Zkrátka je to ta Vyšší moc, kterou najdete i ve své pojistné smlouvě – a, světe – div se, pojišťovna si nad tím myje ruce… Takže i systém ví, že je tu něco víc. To pro ty zatvrzelejší z vás, abyste měli pro svou mysl vysokou kartu.
Ale JAAAK to mám udělaaat…???
Takže po krůčcích: nejprve se vůbec rozhodněte, že pro vás výše uvedené platí. To odstavujete mysl. Nebude vám tedy ve vaší cestě k srdci stát (i když se o to velmi pravděpodobně a velmi usilovně bude snažit – pochybnostmi, strachem, shazováním, sebelítostí, psychickým vydíráním, bolestí…). A když si tedy otevřete tu cestu k srdci, prostě začínáte cítit. Respektive, vy už cítíte. Cítíte celý život. I když často třeba z nejrůznějších důvodů pocity, emoce či city potlačujete. Ale naprosto přesně víte, co vám dělá dobře a co ne. Je to v podstatě velmi jednoduché. No, a v ideálním případě se těmito pocity řiďte. Jestli to ještě z nejrůznějších důvodů neděláte, také v pořádku. Stačí, že si jste celého procesu vědomi a máte určitý nadhled. V tom případě totiž nejdete proti sobě, nepotlačujete se, neplýtváte svou energií, neposilujete ego. A tím pádem nedochází k nerovnováze, potažmo k problémům, konfliktům, nemocem… Ale, samozřejmě, ideální situace to není – energie by měla plynout naprosto neomezeně.
Jestli teď okamžitě útočí mysl/rozum/ego s tím, že si to nemůžete dovolit, máte přece závazky, povinnosti, každý po vás něco chce, takhle to nejde – nechte ji, ať si povídá. Ona má pravdu – svou pravdu. Ale tvoření probíhá zevnitř ven, ne zvenku dovnitř. Takže vše, o čem se tu bavíme, probíhá uvnitř nás. Klidně se pohybujte, v jakýchkoli kulisách chcete, opravdu přenastavit scénu můžete jen zevnitř – svým cítěním a následným chováním.
I jestli se teď o slovo hlásí emoce, frustrace, potlačené prožitky, cokoli – nechte je vyplout na povrch. Křičte, kvílejte, nadávejte, litujte se, vztekejte, rozbíjejte… (ideálně o samotě, ale ani to není podmínka ; )). Je to v pořádku a je to žádoucí. Právě uvolňujete prostor a kapacitu pro svou tvorbu.
A i když vás něco stáhne do těchto pocitů i v budoucnu, bez problému. Jednak už toho nebude tolik (nedá vám to tolik zabrat ; )), jednak už si budete vědomi, co se děje. Vaše bytí/duše/energie se bude jen trpělivě dívat na človíčka, kterým tu aktuálně jste, a čekat, až vše, co mu nenáleží, odejde. Nenechte se mýlit – všichni jedno jsou. Pozor – není zvlášť človíček, zvlášť energie, zvlášť duše, zvlášť bytí. Je to pořád stejný princip. My jsme energie, to je vše. Ale abychom mohli putovat po Zemi, museli jsme přijmout hmotnou podobu (to je to, co každé ráno vidíte v zrcadle… já vím, já vím…). Zkrátka – snížili jsme svoje vibrace, sestoupili na nižší frekvenci, tak, abychom byli s hmotou kompatibilní. A hurá! No, já vím, hurá opravdu jen občas… a i to se zpětně někdy ukáže jako ukvapené… ; )
Ale proto si tu teď o tom povídáme. I když možná někteří již mobil/notebook zavřeli, protože „na tohle tedy nemám nervy“, a ti, co tu se mnou zůstali, prostě vědí – „co vám budu povídat“, že? Tak výborně.
A ještě k praktickým projevům ve hmotě, abyste se přeci jen tak snadno někdy nenechali myslí/egem zmást.
Ona totiž ta pozornost, prostřednictvím které hospodaříme se svou energií a tím pádem posilujeme a tvoříme to, co chceme, se raz dva ztratí. Respektive, nezřídka se nám zatoulá a my to ani nevíme (vůbec nevím, jak jsem se tam dostal, nechápu, proč jsem takhle zareagoval apod. – všichni známe). Udržet pozornost je zásadní. To je to kormidlo. U kormidla stojí srdce. A mysl opodál čeká, až dostane úkol. Jestliže se ke kormidlu nasáčkovala vaše mysl, která ještě navíc vaši pozornost hodila přes palubu, máte fakt problém.
Takže: rozhodli jsme se, mysl vykázali do patřičných mezi, prostřednictvím svého cítění zaměřujeme pozornost, máme hotovo. I když ne tak úplně. Další zásadní věcí, jak jsme si řekli, je tu pozornost udržet. Neboli – přijímáme plnou zodpovědnost. Skutečná zodpovědnost je vědomí si vlastní tvořivé moci. A protože jsme pořád lidé, občas ujedeme, i když jsme již vědomí. Nevadí, prostě se vrátíte zpátky a jedeme dál. To je v pořádku.
Jak vypadá, když ujedeme: litujeme se, máme pocity křivdy, beznaděje, zoufalství, samoty, hledáme viníky, obviňujeme sebe i druhé, propadáme do mentality nedostatku, strachu… Je toho spousta a už jen vlastní vyjmenovávání nezpůsobuje příjemné pocity. Tak totiž naprosto přesně poznáte, co pochází z ega. Co vychází ze srdce, nikdy strach či cokoli nepříjemného nezpůsobuje.
S tím ale souvisí již výše zmíněná zodpovědnost. O tom jsme si už na blogu také povídali. V životě tedy nejen, že bychom v ideálním případě měli jít svou vlastní cestou (to je to, proč jsme tu), ale součástí toho je i naše obrana neboli jasné hranice. Pokud jsme v srdci a vyzařujeme nekompromisně, kdo jsme, ostatní cítí naše hranice naprosto přirozeně. A stejně tak přirozeně je respektují. I když třeba zatím nejsou v srdci, jejich mysl zkrátka ví, že srdce je víc. Chcete-li to fyzikálně, podívejte se na elektromagnetické pole mozku a srdce – srdce je 5000x silnější… Ale zpět.
I když se totiž nikdo nebude snažit vaše hranice překročit napřímo, alespoň se bude snažit upoutat vaši pozornost. A může to dělat klidně nevědomě. Člověk, který necítí, nemá z čeho brát. Nemá zdroj energie. Nebo jen maličký, tak, aby přežil. Nečerpá tedy ze sebe. Proto hledá externí zdroj. A vynikajícím zdrojem bývají třeba konflikty, boje, vyvolávání lítosti, zkrátka – chce vaši pozornost. Jak jsme si řekli – pozorností směřujeme svou energii. A šup – má naši pozornost, má přístup k naší energii. A tady nastupuje naše skutečná zodpovědnost: nejen si svou pozornost hlídat (nenechat se vtáhnout do hádky, do litování, do beznaděje, do strachu…), ale i se vůbec vyvarovat těchto situací (nechat odejít ze svého života všechno a všechny, kteří se snaží na vás energeticky parazitovat). Je to i to nejlepší, co můžete pro druhé udělat. Ano, záleží na konkrétním případu: můžete nabídnout radu, zkušenost, ale pokud se situace opakuje, víte, co máte dělat… (viz článek o opouštění). Nejste tu pro všechny. A všichni tu nejsou pro vás.
Nejvíc můžete dát druhým tím, že budete autentičtí, sami sebou, půjdete svou cestou. Tím je můžete inspirovat. Rozhodnout se totiž musí oni sami. I kdybychom se na hlavu stavěli, druhým nepředáme vůbec nic, pokud oni sami nebudou chtít. Navíc, každý jsme jedinečný. Nic neplatí univerzálně pro všechny. Žijte tedy sami sebe a druzí, pokud budou chtít, si od vás vezmou, co s nimi zarezonuje.
A je to dobře. Kdyby totiž šlo předat druhým cokoli, bez ohledu na jejich vůli, představte si, že by byl někdo, kdo by nechtěl předat zrovna to nejlepší… Všechno zřejmě je, jak má být.
Každý jde svou cestou a věci se mu dějí dle jeho zralosti.
Představte si malé, zelené, nezralé jablko, které utrhnete. Nebude mít chuť, pravděpodobně bude trpké, k uskladnění nevhodné, a nakonec jej asi zahodíte. Pokud ale jablíčko necháte jít svou cestou, bude růst a zrát přesně, jak má, a díky tomu spadne v pravý čas. A bude mít chuť, barvu a bude plné sladké šťávy.
A tak je to i s námi. Kdybyste s nejlepšími úmysly chtěli někomu předat něco, na co není připraven (ještě k tomu nedozrál), nejenže mu to k ničemu nebude, ale nebude to chápat a možná se na vás ještě naštve. A právem – zasahovali byste do jeho cesty.
Spousta lidí sní o výhře, ať už jako o způsobu řešení problému nebo záruce konečného a věčného štěstí či blahobytu. A bylo by i v pořádku, kdybychom měli každý klidně 100 000 000. Peníze jsou totiž (stejně jako třeba oheň či internet) pouze prostředek – dobrý sluha, ale zlý pán. Peníze nekazí, jen dávají člověku možnost ukázat, jaký ve skutečnosti je. Takže když pak nezralý člověk získá nezvykle velkou sumu (v podstatě se jen řádka nul objeví ve virtuálnu na jiném čísle účtu – už ani ty peníze neexistují), neví, co s tím. Jako když dítěti, které se učí psát teprve obyčejnou tužkou, dáte do ruky logaritmické pravítko – nebude vědět, co s ním, nebude chápat, jaké má díky němu možnosti. Nejenže tedy peníze pravděpodobně rozhází – rozdá, nakoupí nepotřebné věci, nahází do automatů (investice či vybudování něčeho perspektivního ho ani nenapadne), ale možná si s tím spojí mylně i svou hodnotu, což zamává s jeho životními nastaveními a prioritami a asi dost poznamená jeho další život. A tak by to bylo s člověkem, kterého bychom s nejkrystaličtějšími úmysly něžně vzali do náruče a opatrně přesadili do šťastného života plného krásy, lásky a hojnosti. On takový život dosud neznal. Tyto hodnoty by vůbec neviděl, natož další potenciál. Takže s nimi ani neumí nakládat, nevidí za horizont… Možná by se přecpal dobrotami, nacpal kapsy penězi, využil laskavosti ostatních, ale tam by skončil. To staré alespoň znal, uměl v tom chodit. To nové ne. Cítil by se ztracený a nevěděl, co se sebou. Zkrátka – nebyl připraven. Slyšeli jste o páchání dobra? To je přesně ono.
Takže – každý sám za sebe, svým tempem, svou cestou… Inspirace, tvoření, růst…
Šťastnou cestu!
