„Jak jako – dovolme si žít? Copak já nežiju? Co to ta holka zase mele?“
No, mele. Mele – nemele. Opravdu jste spokojeni se svým životem? Opravdu jste šťastní? Opravdu se cítíte naplnění? Ne, neprovokuji, vždyť víte – jen se snažím vést ke kořenům ty, kteří o to stojí. Jestli jste to i vy, si musíte rozhodnout sami.
Já prostě jen vím, že spousta lidí žije ve změti iluzí, o kterých ani neví. Něco se naučili, v něčem vyrostli, někde a nějak žijí, a chlácholí se tím, že by to přeci mohlo být i horší a že jsou vlastně nevděční, jestliže je občas napadne, že by něco hezkého mohli chtít. Ale fuj, takhle nás to neučili – něco chtít, něco mít, být šťastní, tak to prrr…
Jestliže s řádky výše rezonujete, je to v pořádku, je to vaše cesta. Dále pro vás nemá smysl číst, jen se rozčílíte ; )
Ale jestli se hluboko ve vás něco zachvělo, možná jste tu správně. Nevadí, že tomu nerozumíte, nevíte, co to je. Prostě už na vás vaše duše naléhá. Chce pro vás to nejlepší. Protože zkrátka proto jste sem přišli. A možná přišel čas začít jí naslouchat. Je to vaše duše, jste to vy, vaše skutečné já.
A jak začít? Co třeba od okamžiků, o kterých si myslíte, že je máte možná za odměnu, že na ně nemáte standardně nárok, že to není „reálný“ život, že tak to přeci normálně nefunguje… Protože, přiznejme si upřímně, kdybychom byť i jen připustili, že by náš život tyto okamžiky mohl obsahovat (nedej bože, aby z nich byl stvořen), byli bychom z toho pěkně vedle! (fakt mě napadá spousta výstižnějších přirovnání… ; ))
A které okamžiky to jsou? Když přece na některé „máte nárok“ – to znamená, že jste na nich pracovali, zasloužili jste si je, něco jste odpracovali, vydrželi, naplnili něčí představy (a dále stále stejná písnička…)? A jestliže jste si něco nezasloužili, tak na to jednoduše nárok nemáte, to je přeci jasné? No, to je úplně výstavní ego. A pěkně vás zamotalo.
Nebojte, začíná období dovolených, využijeme vašich čerstvých zkušeností a ego zamotáme my! A dokonce si to můžete zahrnout již předem do svých dovolenkových plánů a ani o tom nemusí nikdo vědět (a alespoň nebudete tyto okamžiky pak muset lovit zpětně, což by asi ani někdy nešlo – lehce a rychle je zapomínáme, protože prostě ego nepotřebuje, abychom si je pamatovali…).
Ano, jsou to letmé dotyky, kdy cítíme, že jsme bez příčiny šťastní. Prostě tak. Prostě jsme. Prostě je nám dobře, že už to ani víc nejde. Proč myslíte, že nám zákon/systém umožňuje pouze nesmyslně krátké dovolené? Za dva týdny (v lepších případech) opravdu ani smysluplně nevydechneme, natož abychom si skutečně odpočinuli. To, myslím, budete souhlasit. A protože je to jen kraťoučká dobička, někdy se snažíme do těch pár dní vměstnat vše, co bychom, dle svých představ, měli stihnout – všechny formy odpočinku, a ještě se u nich radovat. A pak to vypadá tak, že si jdeme do práce odpočinout a potřebujeme se ze své (tak vytoužené a jí se, někdy dlouho, chlubící) dovolené vzpamatovat. Bylo to jako nenadálý třesk. A pak nic. Jen třesk. A tak velmi rychle sklouzneme do nám známých kolejí a ani fotky nám nepomohou pochopit, o čem to vlastně bylo… A už vůbec ne, o čem to mohlo být.
Takže, přátelé: přesně proto je to jen pár dnů/týdnů. Kdyby to totiž trvalo déle, mohlo by vás (a to fakt systém nepotřebuje) napadnout, že by věci mohly být jinak. Pro začátek – možná bychom mohli vyrovnat odpočinek s prací. Říká se tomu work-life balance. Ale tím se myslí každodenní vyváženost – netrčet v práci do večera a tak. O tom nehovořím. To je zase jen taková zoufalá snaha něco zlepšit, ale, bohužel, v rámci systému. A opět to valí zodpovědnost/vinu na nás. Přičemž si to necháme namluvit, aniž bychom si uvědomovali, že zkrátka z určitých důvodů (v rámci aktuálně nastavených podmínek) to až tak nelze. Ale je odvedena naše pozornost, takže „úkol splněn“.
Nooo, tak to ne! Jestli jste dočetli až sem, vaše duše zřejmě tuší. Ano, a jsme zase u toho – šlo by to úplně jinak. Povídání o systému najdete v dalších článcích (příp. e-booku), tím se tu nebudeme rozptylovat. Ve zkratce: systém ano, protože zkrátka jako lidstvo nejsme na takové úrovni vyspělosti, abychom mohli fungovat vzájemně a úspěšně zcela přirozeně. Ale systém jiný, respektující a podporující člověka v jeho přirozenosti, individualitě, autenticitě. Pak totiž nebude prostor a důvod pro konflikty, boje o moc, mentalitu nedostatku a tak dále.
Nicméně: součástí tohoto celého procesu (a vlastně v hlavní roli) jsme my. Lidé. O nás to je. A protože zvenku nikdo nic nezmění (ani to nejde), musíme začít každý sám u sebe. To nosím dříví do lesa, chápu. Což je super a jsem vděčná za takové čtenáře!
Vraťme se tedy do letmých okamžiků, kdy posloucháme vlny vybíhající odvážně na písečnou pláž, aby se vzápětí stáhly zpět do bezpečí moře. Vůně jasmínů, ibišků či rozmarýnů nás sladce omamuje a dává nám pocit, že se můžeme vznést. Máme zavřené oči a necháváme slunce, aby nás hřálo a povzbuzovalo naše iluze. Protože zkrátka nevěříme, že by to mohlo být něco jiného.
A tady se zastavíme: podržte si ten okamžik! Chyťte jej, přilepte se na něj, vtáhněte jej do svého srdce, nasajte jeho esenci. A NEPUSŤTE! Je to možná začátek vaší nové cesty.
Pokud si nejste jistí, že si ten oka/mžik uchováte i po návratu do „reálného“ života, seberte z pláže mušličku, utrhněte a usušte kvítek, lístek, schovejte kamínek – a ten pak noste u sebe nebo si ho dejte někam, kde na něj co nejvíce uvidíte. A co nejčastěji se vracejte do těchto, někdy až mystických, chvil. Nevadí, že zatím nevíte, jak si svůj život přenastavit a vytvořit tak, aby vám připadal jako mystický celý. Stačí, když budete co nejvíce v té ESENCI, V TOM POCITU, V TOM PROŽITKU – VAŠE CÍTĚNÍ TVOŘÍ.
A nikdy se ničeho nebojte! Duše strach nezná. Tak poznáte, že jdete svou cestou.
Každý pak bude mít svou vlastní, autentickou, realitu. To, co vidíme dnes, realita není. Neexistuje jedna nějaká společná realita (tam venku), ve které běháme jako blázni sem a tam a dokola. Venku vidíme každý svou realitu – to, čemu věříme, to promítáme ven. Ale protože často věříme skoro všichni stejným věcem (scénář a režie: ego, název hry: manipulace), zdá se, že je ta realita jen jedna – jsou totiž všechny stejné a překrývají se.
Najděme odvahu ke své autentičnosti, ke své cestě, k jedinečnému životu.
Představte si třeba spoooustu libovolně se vznášejících průhledných, jakoby mýdlových, bublin. Do bublifuku (nádherné slovo…) špulí pusu a fouká ze všech sil Vesmír… ; ) A každou tu bublinku řídí jeden člověk, jedna bytost.
Projevem vaší vědomosti a zodpovědnosti je nenechat si tuto svou bublinu zakalit, zmenšit, toxikovat, zdeformovat, naplnit chemií… Zkrátka – nevpouštět si do ní nic, co nechceme. A plnit ji vším, co se nám líbí, co cítíme, že s námi souzní. Nastavit si vlastní zákony. Řídíme si ji sami, SVOU POZORNOSTÍ!
Říká se tomu jedinečnost, unikátnost, a kvůli tomu jsme sem přišli. Kvůli BUBLINÁM ŠTĚSTÍ! ; )
Jenže často, nejenže jsme to nepochopili, ale ještě se snažíme být jako ostatní. A navíc odmítáme každého, kdo tu odvahu být sám sebou najde… Když si tu jeho odvahu uvědomíme, zcela přirozeně jej začneme respektovat. Všimli jste si toho někdy?
A o tom to je – RESPEKT.
Je jedno, jaký kdo jsme – jak vypadáme, po čem toužíme, o čem sníme, co se nám líbí, co nám chutná, co nás zajímá… To jsou jen charakteristiky. Pro nás. Pro daného jedince jsou to karty, které dostal na začátku své cesty. Karty, které jsou pro jeho cestu nejlepší. A on tou svou cestou má potenciál inspirovat ostatní. Ale když tou svou cestou nejde, ochuzuje nejen je, ale zejména sám sebe. Dar zůstal nerozpoznán…
A nejenže chceme být jako ostatní, ale chceme, aby se tak i ti ostatní chovali – aby i oni chtěli být stejní jako my všichni. Zvrácenost…
Dehonestujeme a odmítáme svoji jedinečnost ze strachu? Ze strachu, že kdo nezapadá do smečky, bude vyloučen? Narážíme na pradávný strach z vyloučení a následné smrti, protože jsme zkrátka jako jedinci nedokázali ulovit mamuta nebo se ubránit nepřátelskému kmenu? Dnes jsme jinde, máme jiné možnosti. Tenkrát to bylo o přežití, dnes je to o vývoji. Ale vývoj není možný, pokud odmítáme všechno nové, jiné, a ještě navíc ze strachu.
Protože prostě systém nechce, abychom se vyvíjeli. To by byl jeho konec.
A to, že jste se chovali do teď nějak, neznamená, že v tom musíte pokračovat. Byla to identita, kterou jste si vytvořili v zájmu přežití. Než si dovolíte být úplně sami sebou, můžete si s těmito identitami hrát – vytvářet si je, zkoušet je prožívat, ale dobré je si být vědom, že je to jen vytvořená identita. Představa, role, coby výsledek očekávání druhých, která chceme ve jménu lásky naplnit. Ale to se nikdy nestane. Když se někdo takto chová, lásky v tom není ani kapka. Jestliže je někdo ochoten vás přijmout pouze ve chvíli, kdy naplňujete jeho očekávání, jeho představy o vás, to není láska. On si jen potřebuje potvrdit skrze vás svou roli – že je dobrý rodič, nadřízený, soucitný člověk apod. Je to jen ego. Ano, ego. A ego neví, co je skutečná láska. Nezná ji, není z ní stvořeno, není na ni napojeno. Neboli – nemá vlastní zdroj energie. Proto se bude za každou cenu (ano, doslova za každou – tu totiž budete platit vy) snažit dělat s vámi psí kusy, jen abyste neprohlédli. Protože ve chvíli, kdy by vám tyto hry došly, a rozhodli jste se nechat všechno být a jít za skutečnou láskou, ego končí. A to opět doslova.
Jedna ze změti iluzí… Jste tu vlastně jen pro sebe – kvůli sobě, kvůli své cestě – to je skutečná zodpovědnost.
A až budeme všichni zodpovědní – vůči sobě, vůči ostatním, vůči světu, nebude systém potřeba. Právě jsme vytvořili totiž jiný – svůj vlastní.
Krásnou dovolenou!
Krásný život!
