Pojďme je rozpárat! Dříve, než vás i jen napadne si je obléknout.
Kamarádka mi před pár dny nesměle sdělila, že ona umí plést „jen hladce a obrace“. Přátelé, nemusíte umět ani to! Naopak – jak byste si pak chtěli udělat radost z učení se něčemu novému, když už byste uměli i toto? No, tak vidíte…
Takže jsme v parádní výchozí pozici – neumíme nic. Že se můžete mnohé rychle naučit, o tom si dnes povídat nebudeme. Že tím něčím může být i pletení, to je vám asi jasné. Alespoň Pletená magie je o tom zuřivě přesvědčená, protože má pro vás k dispozici materiály psané, fotografované, natočené… Opravdu je to jen o tom CHTÍT.
Ale možná se před vás postavil ten skřítek Rozumníček, jemuž se kouří z uší, zatímco pořád hučí, prská jiskřičky a vyznačuje se urputnou vytrvalostí a vytrvalou urputností. A to ve snaze k ničemu vás nepustit, všechno vám zkazit, nejlépe vám otrávit nadobro život. Jeho mistrovským kouskem je ovšem jeho silná schopnost namluvit vám, že to vlastně dělá pro vás. Že vás chce ochránit. Že nechce, abyste byli zklamaní. Že to s vámi myslí dobře. A to, že k tomu používá iluze, strach, neznalost, nechuť, spoustu rozumových důvodů o nesmyslnosti vašeho případného počínání – a co jako má dělat, když byste jinak neposlechli, že? A to on nepotřebuje. On tu není kvůli radosti ze života. Ještě to tak! On a spousta jemu podobných tu běhají více méně nepozorováni a otravují náš vzduch, toxikují naše myšlenky, zadupávají byť jen nepatrné první lístečky našich nadějí či radostí, sotva vyraší ze země.
Jak již správně tušíte, má nad vámi a vaším životem moc, jen pokud mu to dovolíte. Jakmile se jednou rozhodnete, nezmůže už vůbec nic.
Pojďme se tedy podívat, co by na vás mohl zkusit (jak vás poplést, abyste si vůbec nedovolili se zaplést s pletením) a jak s tím (a s ním) snadno zatočíte. A co podniknete pak, je už na vás.
Nejúčinnějším nástrojem bývá strach. Často velmi iluzorní. Nevíme, kde se vzal, ani jak vypadá, ani co by se jako mělo stát… A vezměte si oblast, jakoukoli chcete. Dnes rozpáráme jednou provždy strach z pletení. O straších ostatních, o jejich principech (on je ale stejně v podstatě stále stejný, schovávající se do mnoha různých podob) a co s tím, se pečlivě zabýváme v Posvátném úsvitu velekněžek. Proto teď uchopíme jen ten ocásek příze a začínáme tahat…
Takže co asi tak můžeme najít v našem košíku myšlenek, emocí, vzorců, všeho, co nám pomáhá mít pocit, že světu rozumíme a svůj život máme pod kontrolou? Pokud jde o pletení?
„Neumím plést, jsem nešikovná, neschopná, nechápu to, zkazím to, v návodu se ztratím, neznám ty značky, nevyznám se v přízích, jehlicích, je to moc složité, jen se ztrapním, nejsem manuálně zručná, není to moje velikost, nevím, jak se tvaruje oděv, netuším, kde nakoupit materiál a co a jak mám vůbec hledat, nemá to cenu, co když mě to nebude bavit, nejjednodušší bude se na to vykašlat…“
Krása. Právě jste se možná připravili o nádhernou možnost začít tvořit a nechat se unášet proudem radosti na vaší esenci kreativity… A skřet si mne vrzající špinavé pařátky.
Podívejte: když jste se učili chodit, jezdit na kole, plavat, psát, stavět z kostek, vyřezávat ze dřeva, slovíčka cizího jazyka, zacházet s kynutým těstem… JAK jste to udělali? No, šli jste a začali to zkoušet. TO je celé. A zkoušeli, a zkoušeli, a kostičky padaly, a těsto bylo jako beton, a s kolem jsme skončili v kopřivách, a to slovíčko jsme ještě včera faaakt věděli… Chtělo to jen čas a vůli. TO je vše. A pokud se učíte něco, co vás baví, ne jen z nutnosti, pak máte vyhráno úplně. Život je na vaší straně. Vy se totiž učíte radosti. Učíte se vytvářet energii, kterou tento svět potřebuje. Jako sůl. A hlavně – čím více té energie budete dávat do svého života, tím více jí budete cítit. A o to nám jde. A jestli se to budete učit přes klubíčka a jehlice nebo cokoli jiného, je to jedno. Na formě nezáleží. Záleží na vás. Na vaší duši. TA musí být šťastná.
Zpět k pletení: informací máte k dispozici dost. Můžete číst, můžete se dívat, můžete zkoušet podle obrázků či videí, anebo zkrátka pokus-omyl. Každému vyhovuje jiný způsob. Každý jsme nasměrovaný jinak. Proto čte někdo telefonní čísla po dvojicích číslic, někdo po trojicích. Někdo mrkne na obrázek a má jasno. Někdo potřebuje nakreslit schéma. Někdo si vše převádí do matematických algoritmů. Někdo slyší tóny a ví. Je to jen o vás.
Když máme informace, co nás tedy může ještě brzdit? Strach. Strach z čeho? Ze selhání? Proč? Co by jako, podle vás, znamenalo, že jste něco zkazili? Že nejste dobří? Že jste k ničemu? Že jste zase něco nepochopili? A co by znamenalo, kdyby tohle všechno byla pravda? Že si nic nezasloužíte, pravděpodobně ani žít? Že vás nikdo nemůže mít rád? To bývá klasika, v téhle změti iluzí o naší hodnotě, pečlivě prosáknuté negativními emocemi, abychom si to jako jednou pro vždy dobře zapamatovali a o nic se nesnažili, protože to stejně nemá cenu, jsme vyrůstali všichni. Buď rád, že jsi rád, a buď rád za to, že to je, jak to je. SLYŠÍTE TY NESMYSLY?
NAOPAK! Když něco zkazíte, něco se vám nepovede (což je ale také hloupost – kdo ve vás hodnotí „úspěch“/“neúspěch“?, a podle čeho?), CO to znamená? Já vám povím naprosto přesně, co to znamená: že jste SKVĚLÍ, protože jste se zkrátka o něco pokusili, o něco se snažíte a tady na Zemi se prostě musíme věci učit. Proto jsme přišli. Vize je jedna věc, ale převést ji do hmoty je na nás. Naše duše se skrze hmotu učí. V tomto případě přes hmotu v podobě příze, jehlic, těch zatracených oček a smyček a nahození, která pořád kloužou a utíkají, nepochopitelných zmatených obrázků s jakýmisi mimozemskými značkami (zřejmě další konspirace) a to se na to teda asi přeci jen vykašlu! No, nevykašlete. Vaše duše vás nepustí. Možná vám dovolí jít si udělat kávu nebo se protáhnout, ale pokud je esence pletení součástí esence vaší vlastní, stejně vás to přitáhne zpět. Vaše duše prostě ví…
Neboli – když ani NEMŮŽETE něco zkazit, selhat, v něčem neuspět, zklamat, tak CO tu řešíme? No, tak vidíte…
A když něco nevyjde při pletení podle vašich představ, no a co? Tak to prostě opravíte. Nebo vypáráte. O co jde? Já vím, ze začátku může být představa párání frustrující. Ale časem pochopíte, že je opravdu lepší rovnou párat než se snažit třeba pomocí jehly něco dohonit. I když bude váš výrobek funkční, nositelný, a ani nebude třeba nic vidět, VY budete vědět. Že vás to někde táhne, že je někde například křivý šev, někde posunutý vzor apod. A budete mít zkaženou radost. Vzpomenete si na to kdykoli, když daný kousek uvidíte. Ani si ho nemusíte brát na sebe. Ale bude na vás číhat ve skříni. A pak si uvědomíte, že už jste ho neměli na sobě, ani nepamatujete, a co? Má to smysl? Takže za mě – naučte se párat. Prozradím vám ještě párací fígl. Respektive, jak se sebou v tu chvilku pracovat, aby to na vás mělo co nejmenší dopad, ideálně žádný. Takže: ve chvíli, kdy zjistíte, že by bylo dobré párat (a opravdu to tak cítíte – nesmí to být zkratové jednání ve smyslu „no, paráda, to jsem přesně věděla, vůbec jsem se do toho neměla pouštět, to je život, tohleto!“), tak to udělejte rychle. Vtip je v tom předběhnout svou mysl, než začne analyzovat. Co se vlastně stalo, proč se to stalo, jak nás to zdrží, co to asi o nás vypovídá a tak. V důsledku toho by se v nás totiž pravděpodobně za chvilku začaly rozlévat emoce vzteku, frustrace, zklamání atd. Ale když pářete hned (a to je otázka pár minut – ona je to vlastně taky radost ; )), když se mysl s emocemi v zádech začne rozhlížet, jak by vám dala knock out, zjistí, že už vlastně není proč. Že už vás nemá na co utáhnout. Že už vám nemá v čem vymáchat čumáček. A vzdouvající se moře se opět uklidní. A my již znovu nahazujeme… ; )
Jeden z nejrozšířenějších předsudků je pak ten, že pletou pouze babičky… A ještě jen ty v pohádkách… A musí mít šátek na hlavě, brýle na očích a na jehlicích nekonečnou šálu… Anebo vlastně dnes už ani to, dneska se to prostě už jen vyrábí strojově a tak… No, tak to je hodně zkreslená představa. Pletou ženy, pletou muži – a různého věku. A národností. A pletou cokoli. Je to kreativní činnost, jako každá jiná. Dnes už nikomu nepřijde divné, že třeba muži vaří. A je na tom snad něco „zženštělého“? Za mě ne. Naopak. To jsou ty předsudky, ty role, ty vzorce… Jako bychom neměli svého dost. Ještě si to olepíme různobarevnými papírky, abychom tu naši pozornost mohli odvádět a rozmělňovat o to spolehlivěji. Takže, když peče celá země, proč by nemohla plést celá země? Nebo Země? Ať si každý dělá, co chce, ne? Respektive – nejlépe to, kam ho srdce „táhne“. Ono ho tam netáhne pro nic za nic. Ono ho tam táhne, protože je to možná ta „jeho“ cesta. Ale co kdyby byl pak šťastný, že? Co bychom pak dělali? Ještě aby si šel svou vlastní cestou, to tak… Kvůli tomu sem nepřišel! No, právě že přišel. My všichni. Ale ne každý má tu odvahu.
Informací, teoretických i praktických, máme tedy dost. A já vám nabídnu ještě jednu velice šikovnou a užitečnou radu. Ke každému svému projektu si (alespoň ze začátku, časem uvidíte) pořiďte obálku nebo plastovou kapsičku s druckem, igelitový sáček se zapínáním či látkovou taštičku se zatahovací šňůrkou. Nebo něco podobného. A tam si uschovejte zbytek příze i s adjustační páskou, pletený vzorek (10x10cm) a papír s potřebnými užitečnými informacemi o vámi právě upleteném kousku. Časem si poděkujete. Nejen, že oceníte zapsané údaje, ať už se budou týkat velikosti, rozměrů, příze, jehlic, nákupu apod. (a fakt to celkem rychle zapomenete), ale ušetříte si i čas s pletením dalšího vzorku (navíc vám i může případně pomoci se rozhodnout, zda je vůbec tato příze pro váš další projekt vhodná). V rámci mých návodů je vám právě pro tyto účely k dispozici stránka Moje magické tvoření (viz obrázek níže).
Pro pobavení: před delším časem jsem chodila na keramiku. A protože má posedlost pletením v té době již byla značná (viz keramický košík s barevnými srdíčky na titulní stránce mého webu), dostala jsem další z mých geniálních nápadů – a to vyrobit si mističku na přízi. Možná jste ji už někde viděli, je to zkrátka větší miska s úzkým esovitým výřezem na boku. Klubíčko dáte dovnitř a ocásek příze zasunete esíčkem až dolů, kde je výřez trošku větší. Při pletení se vám pak tedy příze odvíjí skrze esíčko a klubíčko by vám nemělo z misky vyskočit. Takže jsem si milou mističku krásně vytvarovala, ozdobila a začala se těšit na další hodinu, až si ji barvením vyvedu k dokonalosti. Hlína se totiž nechává zaschnout a výrobek pak jde do pece na první přepal. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tedy další návštěvu spatřila svůj výtvor! „Nevěřit svým vlastním očím“ nabylo v mém podání konkrétní podoby… Když totiž naše lektorka dávala výtvory do pece, všimla si mého výřezu. A zřejmě v domnění, že mi miska schnutím praskla, a v dobré víře, abych neměla zkaženou radost, mi oba okraje výřezu slepila. Zkrátka – byla mistička prasklá, a už není… To bychom měli. A řezat se to nedá, je to moc křehké… No, takže mám další misku asi na ovoce nebo tak, a vlnu honím pořád po sedačce, příp. po podlaze, a je mi dobře. Poučení pro vás: pokud budete mít pocit, že byste měli někomu v nějaké situaci sdělit svůj záměr, udělejte to. Nebo budete mít další misku, kterou nepotřebujete.
A ještě jeden rozměr pletení: terapeutický. Když je vám zle, ponoření se do světa oček, tvoření, tichého cinkání jehlic a dotyků jemné hladící příze vás vezme do náruče. Stejně tak můžete plést radostí – svůj povznášející pocit transformujete a zesilujete prostřednictvím své tvořivosti a svých vizí… Jehlice vám budou stát vždy věrně po boku, klubíčka pak ležet u nohou. Pokud jim to dovolíte.
Krásný tvořivý den!
