Zimní slunovrat – nejkratší den, nejdelší noc. Přechod, transformace, analogie smrti a znovuzrození. V mytologii (Keltové, Germáni, Slované, Vikingové) je oheň symbolem očekávaného příchodu Slunce, potažmo tepla, jara a probouzející se přírody, strom symbol života. Temná noc má pak být pro nás příležitostí k zažehnutí vnitřního světla. Potom přišli křesťané se svými Vánocemi a narozením Ježíška. Z ryze praktických důvodů se tedy datum stanovilo na 25. 12., aby se vánoční svátky překrývaly s termínem slunovratu (co na tom, že se Ježíšek údajně narodil v létě a byl tmavé pleti), a převzaly se i další rituály. Takže CO dnes vlastně slavíme? Koho to opravdu zajímá, snadno dohledá.
Já bych se ráda zaměřila na to, PROČ slavíme. Většina lidí totiž dnes sice, zejména před Vánoci, někde vyslechne možná něco o kořenech oslav u pohanských kmenů a pak o Ježíši (a děje se tak každý rok, abychom si potvrdili, že to vše děláme ze vznešených důvodů – navazujeme na tradici, uctíváme předky, jsme duchovně vyspělí), ale spíše to jde jedním uchem tam, druhým ven. Jakési povědomí máme, ale důležité je, co s tím uděláme teď. A to nám přesně každý řekne – hlavně média, a taky to vidíme u ostatních, a dělají to všichni, takže to je správně a dobře a tak a dejte mi pokoj, já nevím co dřív…
Takže, kousek po kousku pojďme odkrýt tu, ani náhodou sněhovou, peřinu…
Opravdu se nemůžeme setkat i jindy v roce? Musíme jen a zejména tento jediný den? Bez ohledu na cokoli je nutné poskakovat po přeplněných silnicích, hádat se na parkovištích supermarketů, vršit do košů další a další nesmyslné předměty (no a co, planeta to unese), které budou zase jen někde ležet? Uřezat malé stromečky, abychom je za pár dní pohodili u kontejneru? Míchat hromady cukru, mouky a tuku, které upečeme, abychom je pak do sebe nacpali? Protože prostě kalendář? A co naše tělo? To kalendář nemá, to bude mít jedinou starost – aby na nás naše destruktivní chování mělo co nejmenší dopad… Nakupovat jak šílení, stresovat sebe i všechny ostatní – a proč? Že vlastně nevíme, ale dělají to tak všichni? To vám stačí? Hrajeme si na důležité, zaměstnané, civilizované, šlechetné – zaměstnanci obchodů a přepravních služeb se mění jen na kliknutí myší? Opravdu je to všechno nutné? Opravdu to má smysl? Fakt věříte, že když na Štědrý den stáhnete z internetu třeba hudbu nebo minutu před zavřením obchodu koupíte nicneříkající sadu mýdla a tělového mléka (ale, samozřejmě, s červenou mašlí a možná i sobem, který u nás ani nežije), že někdo uvěří, že ho milujete? A kdybyste to nestihli 24., že mu dojde, že jste ho nikdy nemilovali? Nebo naopak – chcete po někom to samé, protože jedině pak uvěříte v jeho pravou lásku? (To nevadí, že jsme dostali něco, co jsme nechtěli, co nepotřebujeme… Budeme dělat, že máme radost, to se tak dělá…) Ach taaak, tak tady máme tu skutečnou lásku, a my ji, bláhoví, hledáme často celý život a všude možně. A ono stačí to správné datum…
Opravdu je TOHLE to, oč nám běží? Opravdu je toto láska? Ta skutečná, čistá? Opravdu ji dohoníme? Koupíme? Dokážeme? NIC z toho nelze.
A vůbec nevadí, že často hned druhý den už jedeme opět v tom našem. Ještě na Štědrý den běží v televizi reklamy na dárky na poslední chvíli a již 26. 12. nám radostně obchodníci oznamují povánoční slevy. Když nás tak milují, proč nám tyto ceny nenabídli před dvěma dny…?
Tři dny jednoho z dalších humbuků jsou pryč a není nic neaktuálnějšího či staršího, než Vánoce (stejně jako včerejší noviny). Jo jo, konec roku, za chvíli Velikonoce, už bychom asi měli přemýšlet nad dovolenou…
Ano, obchody jsou megašťastné, protože prostě super-byznys. Jejich zboží nakupují i ti, co by ho normálně nekoupili. Zkrátka proto, že nemají čas, jsou ve stresu a něco koupit „musí“. Kdo hraje jen na čísla, ten si mne ruce. Ale kdo má obchod, řemeslo, výrobu jako poslání, možná nebude mít ani tu radost z čísel – nebylo totiž oceněno srdce, duše a um, co do produktu vložil… Tak kde je tedy ten duch Vánoc?
Ohromnou vinu na tom nesou média. Jako ostatně vždy. Jim nejde o nic jiného než o peníze. Oni kašlou na nějakého ducha Vánoc. Oni kašlou na naše duše. Oni kašlou na naše zdraví. Čím zmanipulovanější budeme, tím lépe pro ně. A jak se nejlépe manipuluje? Přes strach, přes hodnotu, přes emoce.
Chytáme se symbolů, zaštiťujeme tradicemi. Vůbec nám nedochází, že to jsou jen pomůcky, jak nás udržet v určitém způsobu myšlení, potažmo chování: opravdu vám stačí dělat něco jen proto, že to někdo dělal před 100 lety? Že žil v jiné době, v jiných podmínkách, jiný příběh – to vám nevadí? Dobře – kdybyste si teď vymysleli vy sami nějaký symbol či činnost, chtěli byste, aby to tak někdo dělal za 100 let? Proč? Jsou to jen naučené návyky. Když jsme přišli jako miminka, myslíte, že jsme cítili Vánoce? No, to určitě. Měli jsme svých starostí dost. To všechno nás jako malé naučili. Vysvětlili nám vymyšlený princip, řekli, co se v tuto dobu a jak a proč (máme přece i příběhy) dělá, co máme cítit, co mají cítit ostatní, a že to takto dělají všichni. Obávali se, aby nám někdo neřekl, že Ježíšek neexistuje.
Jak to tak bývá, opak je pravdou. Ježíšek existuje. Jen ta celá iluze okolo ne.
A možná je to jen snaha nás všech vrátit se do doby, kdy jsme věřili v dobro na světě. V dobro, které vždycky zvítězí. Pravdu a lásku v podobě svatby, kterou často pohádky končí. Možná máme pocit, že v našem šíleném světě se dobro vlastně trestá. Duše pošlapává. Láska je k smíchu. Soucit slabost. Víra – prosím vás, víra… Věř si, čemu chceš, ale dělej to, co ostatní. A tak utíkáme alespoň jednou v roce k pohádkám. K těm filmovým, i k té, které chceme věřit. My víme, že to vše je jen forma. Ale nic jiného nemáme. A tak běháme, nakupujeme, sháníme, stresujeme se, a už dopředu víme, že to stejně nebude úplně ono. Ale naděje – ta přece umírá poslední… Opravdu chceme žít jen nadějí? CO je naděje? Věříme, že jednou… jednou se to musí změnit… musí, tak to je v pohádkách…
Ano, v pohádkách možná. Ale pohádka je symbol. Symbol naší cesty, ne jako umělý sníh… V klasickém případě statečný princ překoná překážky, osvobodí princeznu a vezmou se. Statečným princem jsme ve skutečnosti my, naše bytost. Musíme překonat sami sebe, své ego, osvětlit své stíny a osvobodit tak duši. Poté můžeme splynout, to je ta skutečná svatba. A pak může pohádka skončit, protože skutečný život začíná ve chvíli, kdy jde rozum a cit ruku v ruce. Cit řídí, rozum vykonává. Inspirovaná akce, vždyť víte… Proto usebrání, proto ztišení, proto naslouchání své duši. Proto v zimě, proto za slunovratu, proto za ztišených energií. Máme tak ideální podmínky, že to už ani více nejde. Za tichých nocí, s hlavou zvrácenou k obloze poseté hvězdami. Ano, nesmí to být ve městě. Tam není ani ticho, ani hvězdy. Ale skutečné Vánoce jsou zkrátka v nás, o nás – o VÁs, o NOCÍCH… A o naší duši to je zkrátka celý rok. Každý rok. Celý náš život.
A kdo nosí v srdci skutečné Vánoce, ten nemusí nic slavit, ani dokazovat. Jenže když to ostatní nechápou…
„O Vánocích by neměl být nikdo sám.“ PRÁVĚ, že o Vánocích by měl, alespoň chvíli, a všichni. Jestliže je vnímáme jako kontemplaci, usebrání, ztišení, nepotřebujeme, aby nás někdo rušil. To, samozřejmě, neznamená, že nemůžeme být v tichém spočinutí s někým. Jen by měl být naladěn jako my. A možná je to jen další léčka ega, jak nás od naší duše odvést, stejně jako mantra „Šťastné a veselé.“ To by se na to pěkně podívalo, to opravdu nepotřebuje, abychom se snažili naslouchat své duši… Co by pak jako zbylo na něj? Ono nechce pomáhat, ono chce řídit. Tak, a basta fidli.
Pojďme ještě dál… CO myslíte, že za tím vším stojí? Mluvíme o nás, jednom každém z nás. Podívejte se sami do sebe – CO je za vašimi pocity? Snaha být jako ostatní, nevyčnívat…? Nebo se potřebujeme něčeho držet? Protože představa, že si můžeme dělat, co chceme, je pro nás nepředstavitelná a nepřijatelná? Naslouchejte své duši… A možná pochopíte, že ještě za tím je něco dalšího. Ano, je. Je to skutečná příčina. Nechci vás znervózňovat, ale často tam asi najdete strach. Úplně obyčejný (přesto velice mocný) strach. Strach, že když nebudu jako ostatní, nebudou mě mít rádi. Klaaasika! Že si se mnou nebudou hrát. Nebudou si se mnou pouštět rachejtličky… No, dobře, to jsme si odskočili k rybníčku Brčálník… A proč byste si chtěli hrát s někým, kdo to má takto nastavené? Potřebujete ho ve svém životě? Ano, jen do chvíle, než si uvědomíte, že je to o vaší HODNOTĚ. On tu svou také nevidí, takže se také drží vykonstruovaného světa. Protože ve své mysli má tu hodnotu pouze, když je jeho součástí. Ale teď mluvíme o vás. PROČ potřebujete, aby vás ostatní měli rádi? Ano, ano, přesně tak – protože nemáte rádi sami sebe. Skutečně. Ne z ega. To není o narcismu, sebestřednosti a podobných excesech. To je o srdci. O duši. O skutečné lásce – bezpodmínečné. Pokud toto nejsou první řádky, které ode mne čtete, nepřekvapí vás, že opět docházíme k energiím. Ano, vaše skutečná láska, vaše přijetí, vaše splynutí s duší, to vše znamená otevření se plnému plynutí vaší energie, vaší skutečné esence, vašeho potenciálu. Je to přesně ten svatební okamžik prince a princezny. V tu chvíli začíná život, umožňující plný děj v plném procítění. Ano, je to proces, neděje se tak lusknutím prstů. Ale když jednou do tohoto okamžiku dojdete, když splynete se svou duší, budete vědět. Budete vědět, že se svou hodnotou jste přišli na svět. Že ji nemusíte hledat, získávat, dokazovat… A od této chvíle již také nebudete mít jakoukoli potřebu naplňovat něčí představy. Budete vědět své…
Podrobně se strachem, hodnotou, vzorci, skrytými mechanismy, modely, souvislostmi a spoustou dalšího zabýváme v Posvátném úsvitu velekněžek, nebudu proto dále rozebírat. Kdo to se svou duší myslí vážně, možná by tento e-book mohl být další kostičkou, kterou potřebuje do své mozaiky života…
Ale třeba nic řešit nechcete. Nepotřebujete. Nehledáte žádný hlubší smysl. Nechápete, proč byste měli. A co vlastně byste měli hledat. Líbí se vám zkrátka světýlka a dárky a vůně jehličí a čokolády a cukroví a spousta jídla… V pořádku. Já vám to v žádném případě neberu. Každý má právo dělat si, co chce (pokud tím někoho neomezuje nebo neohrožuje). Jen by to neměl vnucovat ostatním. RESPEKT – to je to slovo. Ta sůl, která chybí celé planetě. Respekt není „máš to špatně, jsi pomýlený, ale já jsem osobnostně vyzrálý, takže to chápu a ve své bohorovnosti tě nechám myslet si a dělat si, co chceš“. Respekt je „já to mám tak a ty tak – já to mám dobře a ty to máš dobře, to je vše“.
A třeba to všechno víte, a přesto si chcete Vánoce užít. Jen tak. Super, jen do toho! ; )
Ale co ty děti, že? Přeci jim to nezkazíme… Ne, nebojte… Vždyť jsme si řekli, že Ježíšek existuje. Že je v každém z nás. V našem srdci. A PROTO ho nikdy nikdo neviděl. Ani nemůže. Myslím, že děti to přijmou úplně v pohodě – to jen my s tím máme problém, díky svému navyklému myšlení. Ony vědí, že to tak je.
A já vím, že je těžké si takovýto pohled ustát. Nebo ještě lépe – takovéto cítění. Někdy je zkrátka lepší, jednodušší a efektivnější zareagovat v rámci iluze, ale být si stále vědom sám sebe. Například, když poslední den před vánoční dovolenou postupně všichni odcházejí z práce a s rozzářenýma očima každý z nich (no, možná ne každý) otevře dveře na vaše pracoviště a radostně vám přeje „Hezké svátky!“. Nechcete jim kazit radost, ale ani vám nepřijde fér jim to jen odkývat, když to cítíte celé jinak. Ale také není snadné celé vaše nastavení a váš přístup shrnout do 2-3 vět a ještě tak, abyste se jich nedotkli. Protože to je opravdu to poslední (nebo ani to ne), co byste si přáli. Takže to sice zkusíte, ale když se dveře otevřou po 45., už se opravdu ani nezmůžete na nic jiného než na přikývnutí, úsměv a větu „Tobě taky…“.
Zkrátka, každý to máme po svém. A třeba i časem zjistíte, že již nemáte takovou potřebu zdobení a hromadění a vytváření iluzí… Nejen proto, že vás to zřejmě jaksi podivně vyčerpává, protože už ani ta následná radost není to, co to bývalo. Ale protože nějak začínáte tušit, že skutečný vánoční duch je možná ten, co zcela spontánně podrží někomu dveře, usměje se na vás na ulici, pomůže ženě s malým chlapečkem, třímajícím v ručičce velké klíče od auta, do kufru s obrovskou krabicí, nechá drobné paní prodavačce, zastaví dopravu na silnici vedoucí staveništěm, aby se paní na vozíku dostala bezpečně na druhou stranu, či podrbe pejska, čekajícího hodiny na páníčka, za plotem…
V tu chvíli jste možná vstoupili do svého srdce…
Krásné a spokojené dny plné respektu! ; )
