Pohádky jsme měli určitě jako děti všichni rádi. Pohádky mají rádi i dospělí. I když tam je to možná spíš taková ta touha vrátit se do dětství, kdy bylo všechno jasné – kdo je dobrý, kdo ne, že se podle toho dostane každému přesně to, co si zaslouží, a nakonec všechno dobře dopadne. No, v principu to tak je. Ale málokdo z nás ten princip v našem běžném životě a světě a smyslu života vidí… Protože jsme se zkrátka úplně zoufale ztratili. Stalo se to někdy dávno, na začátku (ponecháme stranou, že se vlastně všechno stejně děje tady a teď, jen v různých úrovních). Říkejme tomu začátek našeho vývoje. A my se už jen v dalších a dalších inkarnacích vezeme.
Vzpomínáte na kouzelné prsteny, létající koberce, skřítky stavící za noc palác, mouchu, která napráskala Zlatovlásku, polibek měnící žábu v prince…? A teď si představte (jdeme spolu přece pohádkou), že to opravdu existuje. Zkuste to brát symbolicky. Jasně, že skříteček neuzvedne kladivo, masařka spíše poletí za kravami a koberec nepohne ani třásní. Ale vy mi rozumíte… Pro ty zatvrzelejší (a nebudu šťastný a nebudu a nebudu, prostě nechci…) z vás – co takový Aladin? Myslíte, že když se otřete o lampu, někdo se bude hnát přes půlku světa, aby vám mohl splnit přání? No, tak vidíte… Takže jak to je? No, ano, je to zase o VÁS! O nás… Ten Aladin, to je váš duch. Zíráte, co? Zase symbol, samozřejmě… I když ne tak úplně. Náš duch (princip, esence, základ – to, co nám ve skutečnosti zahojí pořezaný palec nebo pochopí vtip), TO je ta naše schopnost TVOŘIT. Cokoli. Můžete se otírat, o co chcete, tvořit musíte vy. „IN/SPIRACE“ – spirit znamená ducha, ale i odvahu, smysl, oživení… (ano, spirits jsou lihoviny, ale to je jiná pohádka… kušuj!). Abych se tedy konečně vymáčkla – přijde vám inspirace, ale zhmotnit ji musíte vy – prostřednictvím našich paciček, ťapiček, hlasivek, talentů, síly, schopností… zkrátka všeho, co máme. Pokud je to skutečná inspirace, vždy přijde taková, na kterou jsme plně vybaveni. A můžete se spolehnout, že jste na své cestě. A budete tvořit s radostí. A takové ty pohádkové zkoušky, jako že na své cestě za princeznou, sluncem, elixírem a já nevím, čím ještě, se nesmíte ohlédnout nebo musíte usekat chudákovi drakovi hlavy nebo se prodrat k zámku zarostlému růžemi nebo vyčistit studánku… Vždyť to dává smysl: ohlédnutí za hlasy, nepříjemnými zvuky, sténáním – to je zřejmě to, že na své cestě začnete naslouchat druhým, jejich hodnocení, „radám“, necháte se vtáhnout do jejich her…, jasně, tudy cesta nevede… Drak je zřejmě symbol strachů, se kterými se musíte vypořádat (a co je strach? aha? – no, jasně, zase iluze – nemluvíme o pudu sebezáchovy, mluvíme o megaškále pseudo/strachů, které se nám snaží vnutit farmaceutické firmy, pojišťovny, politici, obchodníci, prostřednictvím zakoupených či podplacených médií – jedou v tom všichni). Vyčistit studánku – není to náhodou o tom podívat se na sebe bez iluzí, kdo ve skutečnosti jsme…? A když se dostanete k zámku, no třeba máte šanci něco odemknout… A že každá pohádka (no dobře, všechny ne – ale takové ty zvrácené, rádoby moderní, verze – o tom tu nemluvíme, to je vám jasné) končí svatbou? Ponecháme stranou vtip, že „svatbou končí každá pohádka“ (tušíme, kdo ho vymyslel… taky proto, že to moc práce asi nedalo…). Ta svatba – to bude spojení ducha a těla, srdce a mysli… zkrátka naše SJEDNOCENÍ. Nejde o dva lidi, jde o nás samotné. Pak teprve můžeme žít plnohodnotný život. Proto pohádka může skončit. Pohádka coby iluze. Může přijít skutečný život…
To ale nic nemění na tom, že spousta lidí pohádku žít chce. O skutečný život nestojí. Protože prostě tu pohádku znají. A jsme zpátky v dětství. Tam je všechno jasné, dané a spravedlivé. No, že to je všechno iluze nezralé duše, víme. Jsme tu každý sám za sebe. Jestli chceme poslouchat někoho jiného, můžeme – ale nechť je to naše vlastní rozhodnutí. Jestli chceme, aby řídil někdo náš život, nechme ho, ale pak se proberme alespoň ve chvíli, kdy uslyšíme píšťalu vedoucí nás k útesu…
Ale protože, jak už víte, pro mě je podstatné tady a teď, neboli – snažím se vám ukázat cestu (kudy by to možná mohlo jít, určitě to není dogma a jediná možnost, je to vždy jen a jen na vás) – chci vám trošku ještě malinko ukázat něco jiného. Či spíše dalšího. Či spíše nadzvednout pokličku vašich možností. Zkrátka chci, abyste věděli, že máte mnohem více schopností, než si vůbec zřejmě uvědomujete. ALE! No jasně, zase nějaké ale, jdi už do háje… A nepůjdu, a nepůjdu, a nepůjdu! Klidně to zavřete. Ale vím, že nezavřete… ; )
Takže, bambulky moje – ať už to s vámi teď udělá cokoli (a možná vůbec nic, protože vy nějak vnitřně víte, že to tak je), nabízím vám tuto informaci: nemáte k dispozici jen to, co už znáte – vlastnosti, schopnosti, nějaké technologie, vědomosti, informace, bla bla bla. Také dnes nebudeme mluvit (bych se opakovala) o tom, že přitahujeme to, co odpovídá naší aktuální energetické frekvenci (jsme naštvaní, přitáhneme si situaci, která nás naštve; jsme veselí, někdo nám dá něco, co nám udělá radost atd.). To, že s tím časem to také není úplně jednoznačné, tím už jsem vás také obohatila (když děláte něco, při čem zapomínáte jíst, pít, jestli je den, noc, že vás vlastně něco bolelo a najednou o tom nevíte… čas prý stojí). Takže: určitě např. „víte“, že se naše tělo, v různých časových sekvencích, regeneruje. A „víte“ to proto, protože se to všeobecně uznává. Neboli – věříte tomu, protože vám řekli, že to tak je. Pro nás je to v tuto chvíli výhra: nemusíme se dohadovat s myslí. Ona „ví“, že to je možné. A že se to děje. Super. Skočme tedy rovnou k tomu, že to cítíte jako svou pravdu. Neměl by to být problém, protože mysl vám nikam klacky házet nebude. Ale cítit to jako svou pravdu, protože se vám to zdá logické, je jen první krok. Rozhodující je ten druhý. Buďte si toho vědomi.
Neznamená to na to stále myslet. A stále se přesvědčovat, že to tak je, že se to děje. Ne. Prostě buďte v té esenci, ciťte to jako svou pravdu. A ono se to dít bude. Jeden příklad za všechny. Proč ještěrce dorůstá ocas a nám nedoroste prst? Není to divné? Když principy platí pro celou planetu? Protože prostě jsme uvěřili, že nám dorůst nemůže. Že dorůstají i játra, se už také ví (kamarádce začala dorůstat děloha). Tak co tedy ty zuby – dvakrát a dost? Proč? Když se vám obnovují řasy, buňky, krev, všechno, tak proč ne zrovna tohle? Že vám rostou vlasy, nehty, to je v pořádku, ale že by vám dorostl tzv. 3. zub? A kdo určil, že se to smí jen 2x? Přestaňte číslovat, to je zase mysl. Stejně tak jizvy – když se kůže obnovuje údajně každý měsíc (interval je úplně šumák), jak to, že máte jizvy staré desítky let? V tomhle mám také jasno ; ) Určitě jste někdy slyšeli o buněčné paměti. Myslím, že to není nic jiného než zkrátka uložené informace. Stejně jako paměť v mozku. Klasická paměť, chcete-li. Ale protože nahrávání informací probíhá nejen mozkem, ale celým tělem (nejsilnější je prý čichová paměť), tak se zkrátka buňky na ruce naučily, že když jste se tam kdysi řízli (a kůže se zahojila – jak je to tedy možné, že?), tak tam musí být jizva. A „předávají“ si tu informaci léta. Zkrátka jste je naučili, svým přístupem, že tu jizvu mají vytvářet stále znovu a znovu. Ale když si teď uvědomíte, uvěříte, přijmete a budete cítit jako svou pravdu, že nemusí chudinky buňky ztrácet čas vytvářením nějaké jizvy, že mohou být celistvě naprosto v souladu s tím, jak byly původně stvořené, tak to určitě rády udělají. Vezměte to selským rozumem: když jste přicházeli na Zem, když jste se narodili, žádné tyto „vychytávky“ jste neměli. A ani jste neměli mít. To jste si vytvořili vy. Ano, vy. Stojím si za tím. Protože prostě v tom jedu s vámi, buďte v klidu. Protože vím moc dobře, o čem mluvím. Naše SCHOPNOST TVOŘIT je NEZMĚRNÁ… Ale protože si to neuvědomujeme, často ji použijeme proti sobě (a negativní emoce jsou ty nejsilnější – takže ta síla má, díky nám, v tu chvíli zcela reálnou destruktivní moc). Ale ta síla nerozlišuje (protože je to prostě zase energie). To, jak ji použijeme, je na nás. A myslím, že tento princip platí obecně. Ta jizva by pro vás mohla být nejvíce přijatelná. Prosím, udělejte to pro sebe. Nechte si narůst a dorůst, co potřebujete, vypněte si a doplňte si, co chcete, vyčistěte orgány, odhoďte chodítka a hole, obnovte cokoli ve svém těle a dejte mi vědět. Nebo ani nemusíte – pošlete to dál a buďte šťastní! ; )
Protože tohle potřebujete dostávat po kapkách, tak už jen nabídnu něco k přemýšlení: představte si, že jsou tu pro vás i další faktory. Neboli – ve chvíli, kdy je vezmete za své, kdy jim dáte tu ENERGII, vdechnete ŽIVOT, SKUTEČNOST, mohou pracovat ve VÁŠ prospěch. Ať už jste si o tom do teď mysleli cokoli. Velmi pravděpodobně jste o tom vůbec nepřemýšleli. Prostě čas je. Prostě zdraví takto funguje (respektive nefunguje, protože nemocí je spooousta a podobné nesmysly). Je jen to, co vidíme. Nic jiného není. A tak dále, a tak dále, a tak dále… a jestli neumřeli, melou (a žijí) tyto nesmysly dodnes. Zkrátka, vezměte cokoli a zkuste si s tím hrát. Třeba počasí, tam by vám (vaší mysli) to mohlo přijít neškodné, takže nebude vytvářet takový odpor. A možná jste i slyšeli o některých indiánských kmenech, jak přivolávají například déšť. Princip je pořád stejný. Nemusíte chodit na žádná silová místa (myslím, že i ta pomáhají proto, že tomu věříte – a já mám třeba kameny moc ráda…). Prostě, jak to budete cítit. Zavřete si oči a procítíte jednoduše to, co je pro vás žádoucí. V případě deště si představíte, jak po vás stékají kapky (nebo po okně), jak voní mokré listí či tráva, jak voda ochlazuje vzduch… Jde nejen o představu, ale o ten vnitřní pocit. A vaši JISTOTU, že to tak je. PRINCIP JE VŽDY STEJNÝ. A předpovědím počasí se můžete jen smát. Zahrádku máte zalitou.
A pokud máte (vaše mysl) pořád ještě nějaké zábrany, vytáhněte TRUMF: SUPER MEGA TERA GIGA skvělá zpráva pro VÁS je, že NEMÁTE CO ZTRATIT! : ) No, nemáte. Můžete jen získat. Tak proč to nezkusit? Na to už přece vaše mysl nemá argument. Takže vás nechá na pokoji. A vy si můžete potichoučku, v klidu, nepozorovaně, (zpočátku) úplně nenápadně vytvořit svůj nový krásný naplněný zářivý ŽIVOT. Má to jen jednu jedinou podmínku. Tu nejtěžší: musíte to CHTÍT… Tak co?
A jak tedy vlastně na to? I to je proces: nejprve to musíte vůbec připustit, pak se pro to rozhodnout (to půjde až ve chvíli, kdy vám to přijde logické), pak tomu chvíli věřit, ale tak moc a tak vnitřně a tak silně a tak dlouho, až najednou budete VĚDĚT, že to tak zkrátka je. Už tomu nebudete muset věřit – ona samotná víra moc nefunguje. Já to zvnitřnění se, naladění se na proud života, cítění prazákladní esence, nazývám DŮVĚROU. Pro mě je mezi vírou a důvěrou zásadní rozdíl. Víra je v hlavě – je to rozhodnutí věřit nějaké myšlence. Důvěra je cítění (nikoli smyslové). Vnitřní jistota, až snad fyzické vědomí sebe sama coby bytostné existence. A v tu chvíli se ve vás a z vás a mimo vás začne rozlévat až téměř hmatatelný KLID. Klid a vědění. Vím, co dělám. Vím, co říkám. Já prostě vím… A když toto vědění proudí z vás, nikdo s vámi nehne. Nemůže. Vy už jste tím, kdo jste sem přišli být. A půjdete cestou, kterou jste měli jít. Proto jste došli až do tohoto bodu. Proto čtete tyto řádky. Ale přitom už víte…
A možná vás začne ohromovat ta jednoduchost: Máte dělat to, co vás baví – proto vás to baví. Máte žít tak, jak vám přijde vnitřně logické – proto vám to tak přijde. Máte dary/nástroje/vlastnosti/schopnosti/nastavení přesně pro vaši cestu – proto vám ty věci, které vás baví, jdou úplně samy. Žádná námaha. Žádná dřina. Žádné překážky. Protože i když se něco vyskytne, vy víte/cítíte, že je to jen způsob, jak se zlepšit v pozemském způsobu vykonávání vám daných činností. Ani vás nenapadne, že byste měli něco překonávat, že by to mohla být nějaká překážka, zkouška apod. Takto to chápe ego. Ale jen proto, že pokud se rozhodujeme a činíme z ega, není to to naše. Pak, logicky, nás věci nebaví, nejdou nám, nejsou prostě naše. Nepřišli jsme kvůli nim. Nepřísluší nám. Pak můžeme hovořit o překonávání – sebe sama, překážek apod. O dřině, úsilí, výdrži, ocenění, odměně, hrdosti, zklamání… To všechno je ego. Pokud jste v srdci, neřešíte ani to, že by vás měl někdo ocenit (mít „rád“), vzhlížet k vám, že byste měli být na něco hrdí, že si něco za“slouží“te a tak dále. Určitě už dost silně tušíte, že to jsou zase jen vějičky ega – a když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém, ale půjde to. Ano, půjde. A klidně celkem dlouho. Často až do úplného konce. Který si je dokonce nemálo lidí ochotno, ve jménu ega, přivolat dříve. Protože prostě modus oběti. Znáte to… Kruci – a stačilo tak málo – rozhodnout se pro modus tvůrce. Ale pro spoustu lidí to je strašně moc. A vůbec jim nedochází, jakou ohromnou moc mají. Že si jejím prostřednictvím dokázali vytvořit ve svém životě hodně věcí, které opravdu vůbec „nechtěli“. A za tím si stojí. A budou stát. A někteří už ani nemohou, protože ve jménu ega raději odešli z tohoto světa. Jen aby dokázali, že to, čemu věřili, byla „pravda“… Raději zemřeli, než by přiznali, že se mýlili. Chápete…? A jsme opět u toho – PROČ si hrajeme na úspěch, selhání, výhry, prohry, a proboha – ještě související s naší lidskou hodnotou? KDO si osobuje právo někoho hodnotit? Posuzovat? Soudit? Odsoudit? Tohle by snad mohl dělat jen bůh… Ale toho to ani nenapadne. To je práce zase jen a jen ega. Jak chcete hodnotit energii? Které její proudění je úspěšné? Který směr jejího přelévání je hodnotnější? Která přeměna je prospěšná? Jako fakt…?
Ve skutečnosti nic takového neexistuje. Ego je chiméra. Nás už se ani nemusí nikdo snažit ovládat, manipulovat, rozdělovat, vydírat, pohrdat námi, likvidovat… vždyť my to všechno zvládneme sami! A proč? Protože jsme této egoistické vizi uvěřili. To je celé. VYHOĎTE SI TO Z HLAVY! Já to jinak prostě říct nemohu… Jsou to JEN naše MYŠLENKY. A CO je myšlenka? Viděli jste ji někdy? Sáhli jste si na ni? Prostě neexistuje. Není to nic. Jsou to jen informace. Často vzniklé jako důsledek, chcete-li výsledek, kombinací miliónů našich dalších myšlenek, zprostředkovaných informací, subjektivních (často ani ne našich) interpretací, dalších iluzí… Kombinatorika nestíhá. Takže každý den, každou hodinu, minutu, milisekundu přidáváme do tohoto světového iluzorního zmatku další a další smetí. Výsledek vidíte sami, stačí se rozhlédnout… Stačí se podívat do sebe, jak se cítíte… A proto všechno závisí na nás. Na každém jednom člověku. Proto se nám někdo snaží namluvit, že „já sám nic nezmůžu“. Já svět nezměním. Tak to radši rovnou vzdám… Změníme. Alespoň ten potenciál určitě máme. Fígl je ale právě v tom vůbec si přiznat svou osobní MOC. Protože pak by to bylo MOC na ego. To vám navíc namluvilo, že tu moc může mít jen někdo. A že k tomu musí mít předpoklady, musí být něco víc, morálně, osobnostně, duševně a já nevím, jak ještě, na výši. Pak může a má dokonce PRÁVO rozhodovat o jiných. Slyšíte ty žvásty? Cítíte ten zápach? Už snad všichni minimálně tušíme, díky čemu se nad nás někteří povyšují (na různých úrovních – principy platí od rodin, mezilidských vztahů, přes firmičky, korporáty, státy, nadnárodní uskupení nejrůznějších charakterů). Je to zase JEN a JEN EGO. Rozdělí nás (a jak jsme si řekli, už ani nemusí – my to, bohužel, hrajeme sami), poníží, hodí mezi nás pár mrzkých mincí a myslí si (bohužel u spousty lidí mu to vychází), že nás má. Ale to nejsme my. My jsme víc. Respektive – my jsme energie, esence stvořitele, zdroje – jsme jeho zmenšené kopie, chcete-li. Samozřejmě, nemáme jeho úplnou kapacitu. Protože to už bychom se asi díky úrovni naší lidské vyspělosti, která se zkrátka nehýbe z místa, dávno vyhubili (ne, že by se to už několikrát nestalo). Teď mě tak napadá: víte, proč se na rozdíl od nás technologie vyvíjejí? No, sice nám opět ego občas předhodí něco zdánlivě prospěšného, jako kalkulačku či nový materiál pro endoprotézy. Ale mně osobně to spíše zavání jeho nadějí na naši dřívější likvidaci. Mozky už máme celkem vymyté, tak teď už jen nějakou tu kvalitní zbraničku a o zbytek se postaráme sami. A ego se směje a myje si nad námi ruce: „já vám dám, Země je moje, to je můůůůůj milášek“…
Ego nezmizí. Je zkrátka součástí této planety. Stejně jako gravitace, sluneční záře, a hlavně neutuchající snaha života/esence/zdroje o věčnou regeneraci a zachování života. Navzdory našemu snažení.
Přátelé, kamarádi: jestli vás teď napadlo (a určitě spoustu z vás ano, protože já prostě vím, že máte dobré srdce), že ego je tedy potřeba zlikvidovat, tak prrr! To se nám NIKDY nepovede. To byla jen další léčka ega, na kterou jste se (skoro) chytli. Vznikl by totiž jen další tlak a boj a frustrace a tak dále. Pojďme od toho. KDYKOLI, prosím – udělejte to pro sebe: jakmile ve vás něco nebo někdo vyvolává špatné pocity, běžte od toho, nepřísluší vám to. Pokud ano, a to budou promile případů, ono to ve vás bude chvíli rezonovat a určitě vyplave na povrch, jakou to má pro vás informaci, poselství… Ale zpět k tomu EGÁKOVI. Ono to není totiž složité, i když nám se to z dnešního pohledu může zdát. Jen prostě nenechte ego řídit. Je to JEN NÁSTROJ (stejně jako ta kalkulačka). Nasypete do něj informace a on vám (a rád a rychle) vymrští výsledek (mimochodem, to je také celý princip tzv. umělé inteligence – je to jen vyspělejší forma BEZ-DUCHÉ kalkulačky). To je super a můžete ho i pochválit. Ale ROZHODOVAT se budete vy. Na základě spousty dalších věcí. Nicméně u kormidla stojí vaše SRDCE. Ale to víte, že víte, jak na to… Určitě jste už někdy zažili takovou tu situaci: „já nevím, proč to dělám, nedokážu to vysvětlit, ale prostě to CHCI takhle…“. A to je ono. Nemluvíme, samozřejmě, o chtění z ega. To byste poznali, nebojte. Chtěli byste něco, protože „to má ten druhý, budu za frajera a kluci mě budou brát, budu za krásku a třeba si mě konečně všimne, budu něco znamenat, budou mi závidět, budu něco víc…“ – zkrátka egoška jak vymalovaná. Ale vám to už určitě nemusím vysvětlovat. A čím více si toto vše budete uvědomovat, tím více to budete žít. Už totiž ani nebudete muset přemýšlet, co je ego a co srdce. Srdce bude mít hlavní slovo při rozhodování, ego bude super výkonný ředitel (sice nevím, komu bude ředitelovat, ale nevadí… on jen prostě potřebuje mít ten pocit, že něco řídí, tak ho nechte…). A TO je ta kýžená svatba na konci pohádky. Po-hádky. Po-hádce došlo k usmíření, mysl a srdce, rozum a cit, jin a jang, nazvěte to, jak chcete – zkrátka dvě poloviny se spojily. A JEDNO jsou. JEDNO(TA). To jedno – to jsme MY. Každý JEDEN z nás…
Zůstaňte v té ENERGII. Protože, jak už víte, VŠECHNO je energie. Nic jiného. Prostě v ní zůstaňte a z ní čerpejte a vysílejte a vyzařujte a přitahujte… a hlavně TVOŘTE… je to VAŠE energie, VAŠE cesta, VÁŠ život…
A protože už víte, že všechno se tvoří zevnitř, přijde vám asi až smutně úsměvná představa (a pro některé, snad již opuštěná, touha), že „jednou někdo přijde a udělá tu pořádek, nastolí spravedlnost, odmění hodné, chudé a poctivé, potrestá zlé, zpupné a hamižné, a už se budou mít všichni jednou pro vždy dobře – prostě musí, takhle to už dál nejde…“. No, nepřijde. Venku totiž nikdo není. A když/jestli se o to někdy někdo pokusil, nezřídka to dopadlo špatně. Díky naší „lidské“ povaze sice byl možná chvilku s vděkem vítán, ale za vcelku krátkou chvíli se začalo ozývat reptání (lidské ego si vždycky něco vymyslí a jeho vděk je zkrátka „vděk“) a netrvalo dlouho a neskončil vůbec dobře. Asi ta chvilka „osvobození“ se začala zdát hrozbou ovládání. Já nevím a je to jedno. Podstatné je, že NIKDO zvenku nepřijde. A je to dobře. Nejsme tu od toho, abychom pořád hráli nějaké hry. Každý máme toho NĚKOHO uvnitř sebe. Jsme to MY – každý jeden z nás. A jediné, co ovlivníme, jsou naše životy. Proto jsme tvůrci. Takové malé kopie TVŮRCE/ZDROJE (dosaďte si, co chcete). A zřejmě tu máme zkrátka tvořit. Proměňovat ducha ve hmotu. Přeměna energií, vzpomínáte? No, a to, co tvoříme, pravděpodobně odpovídá našemu stupni osobního vývoje. Chcete-li, duševní vyzrálosti. Copak by zralá duše (duch skrze ni) vytvářel bolest, zkázu, destrukci? Lidí, zvířat, planety? Těžké asi na tom je to, že na to každý musí přijít sám. A když na to přijde, musí to začít žít. Jiná cesta není…
Téměř celou dobu, co píši tento článek, kolem mě létá vosa. Přijde mi naštvaná. Jakoby na mě pořádala nálety. Jakoby mě chtěla zastrašit. Chvílemi cítím dokonce závan jejích křidélek, nožiček a vzteku. Je fakt blízko. Žluto-černá kombinace. Ego zřejmě získalo své barvy. Chápete? Před chvílí odlétla. Pochopila, že já vám to prostě chci říct a řeknu a přes to vlak nejede. Ani na chvíli mě nenapadlo ji nějak řešit. Nechala jsem ji. Je pryč. A tak je to se vším. Když tomu něčemu nedáte ani kapku energie, odejde to. Ale to už víte.
A protože správná pohádka musí mít dobrý konec, a tahle má ten úplně nejlepčejší na celém světě, tu ho máte: toto NEBYLA pohádka… ; )
